Ohnostroj.jpg

Silvestr budiž pestr!

Mysleli si to i naši předkové?

Dlužno rovnou podotknout, že poslední den v roce dlouho nebyl nijak zvlášť mimořádný. Vztahovaly se k němu pohanské lidové tradice – křesťané ho však opomíjeli. Mimo jiné i proto, že konec roku byl velmi dlouho „pohyblivý svátek“.

Vlastně je jím dosud – v různých zemích je stále slaven v různý čas. A to i mezi křesťany: u pravoslavných a řeckých katolíků dodnes připadá Nový rok na prapůvodního 14. ledna.

Naši dávní pohanští prapředkové logicky slavili konec roku astronomického, tedy zimní slunovrat. Teprve s nástupem juliánského kalendáře (v roce 45 před naším letopočtem) začal vzdělaný svět považovat za konec roku dnešní 14. leden (to už ale podle gregoriánského kalendáře).

Jenom ne prudké pohyby!

Sbírka předkřesťanských tradic, které se vážou ke konci roku, je úctyhodně obsáhlá. Snad proto, že v chaloupkách zapadlých sněhem lidé neměli moc co dělat, a tak měli spoustu času na různé zvyky?

Co se tedy – například – na přelomu starého a nového roku nesmělo? Zametat v domě. Tak by totiž mohly být ze stavení vymeteny duše předků, na něž by se následně zapomnělo.

Rovněž platil zákaz těžších prací – mlácení a mletí obilí, bílení stěn, prodávání, nakupování či půjčování čehokoliv a třeba i vynášení nečistot. Hospodyně dokonce měly přímo zakázány „prudké pohyby“, sbírání věcí spadlých na zem, šití, předení a vlastně všechny práce, nesouvisející s vařením pro rodinu či s krmením dobytka!

Z historických pramenů nevyplývá, zda byl zakázán i sex, který přece jen občas prudší pohyby také provázejí. Nejspíš ale ano, neboť cílem celého souboru opatření bylo, aby si „člověk odpočinul, usebral se a na milého Pánaboha nepřestajně mysliti mohl“.

Co bylo smyslem těchto pohanských pověr? Měla to vlastně být obdoba odpočinku, jímž v tom čase procházejí pole, lesy, dobytek a vůbec vše živé. Proč tedy ne lidé? Ti tehdy ještě neřešili zimní „depky“ a nejezdili lyžovat do Alp, nýbrž v souladu s hlasem přírody nabírali síly na příští rok.

A pokud ne, hrozila jim sankce. Napřed odchod ochranných duchů předků, pak hněv bohů působící neúrodu polí a neplodnost všech tvorů v domě, nakonec potom pronásledování ze strany jednoho nového Boha. Jeho pozemští úředníci mimochodem napřed tradice spojené s konkurenčními bohy tvrdě potírali. Postupem času však některé začali tolerovat či dokonce prohlašovat je za svůj vlastní vynález. (Podobně jako později zas věrozvěstové vyznání komunistického, kteří si také rádi kdejakou tradici přivlastnili – od honů na kacíře/čarodějnice až po „procesí“ s lampiony, vzývající pro změnu výstřel ze svaté Aurory.)Ohnostroj-2.jpg

A VEČER VYBUCHLA SLUNCE

Zlatý věk ohňostrojů u nás byl za časů Rudolfa II. Císař sám – vzhledem ke svým neurózám a melancholiím – hlučné ohňostroje nesnášel a zakazoval. Jenže zákazy nikdo nevymáhal, tudíž se ani nedodržovaly. Navíc si Rudolf sám nechával připravovat umělecké ohňostroje pouze pro svůj dvůr – od slavného malíře Giuseppeho Arcimbolda! A když mohl císař, mohli i všichni ostatní: zákaz nezákaz.

Malér ovšem přišel v roce 1664, kdy kvůli zatoulaným rachejtlím vyhořel pražský Martinický palác. Pak už se směly pořádat pouze ohňostroje s „nejvyšším přivolením“, tedy licencí.

Tehdy se však tyto zábavy postupně stávaly něčím jako divadelní představení. Petardy, rachejtle a řecké ohně vylétávaly jen do výšky pár metrů, takže zdálky vidět nebyly. Proto se odpalovaly ze zvláštních lešení – jevišť, před nimiž byly řady židlí pro diváky.

Za první republiky a pak i po II. světové válce měla na ohňostroje prakticky monopol armáda. Možná i někteří naši čtenáři si ještě vzpomínají, jak vojáci vystřelovali světlice na hedvábných padáčcích, které se pak stávaly vítanou kořistí dětí i dospělých.

Po roce 1989 se s ohňostrůjci roztrhl pytel. Objevila se dokonce i novinka – tichý ohňostroj. Ten byl odpalován na Václavském náměstí v době, kdy se tu hrála Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby. A další novinka – odpalování z lodí na Vltavě či na přehradách. Ta má navíc pro pořadatele výhodu: na odpaly z vody legislativa zcela zapomněla.

Silvestr zemřel na Silvestra

Odkud se vlastně vzal zvyk bujarého slavení úmrtí starého a zrození nového roku? Původně šlo zřejmě o ohlas starořímských oslav konce konzulského roku a saturnálií, jež byly svátky opilství a obžerství (mimochodem – po jejich čas byli otroci považováni za svobodné lidi).

Svatý Silvestr přišel ke své roli ochránce posledního dne roku jako slepý k houslím. Prostě jen zemřel 31. prosince, zřejmě roku 335. Tak mu ten den byl přidělen jako jeho svátek.

Sám Silvestr (v překladu z latiny „lesák“ či „lesní muž“) by ale nejspíš nevázané oslavy neschvaloval. Byl totiž papežem, který pokřtil císaře Konstantina Velikého a jeho ženu svatou Helenu, jinak též ochránce úrody a patron domácích zvířat.

Křesťanům se oslavy nového roku dne 1. ledna – toto datum stanovil už juliánský kalendář – příliš nezamlouvaly. Pořád jim čpěly pohanstvím. Na koncilu v Tours v 6. století se dokonce pokusili oslavy zakázat pod hrozbou exkomunikace!

Když tradice přesto zvítězila, pokusila se církev přeměnit oslavy k obrazu svému; jako v tolika jiných případech. Na Nový rok ustanovila Svátek Obřezání Páně (dle židovských zvyků k němu mělo dojít osmý den po narození Ježíška, jež se mělo odehrát 25. prosince).

Po staletí byl tento svátek bez potíží slaven (v několika evropských chrámech je dokonce uctíváno několik „jedině pravých“ Ježíšových předkožek, jediného pozůstatku jeho těla, který po zmrtvýchvstání zůstal na Zemi). V roce 1960 ale církev svátek obřezání v tichosti zrušila – bez udání důvodů – a místo něj vyhlásila na 1. ledna Slavnost Matky Boží Panny Marie.

Rimske-Saturnalie-1.jpg
Předobrazem dnešního Silvestra mohly být římské saturnálie.

OLOVO PROZRADÍ OSUD

Sváteční odlévání olova je mnohem starší zvyk, než se všeobecně soudí. Provozovali ho už dávní Keltové! Podivné útvary, vzniklé nalitím roztaveného kovu do ledové vody, jim sloužily k předpovídání budoucnosti. Což je vlastně totéž, k čemu zvyk slouží dnes nám.

Odlévání olova se provozuje po řadu tisíciletí: jen v časech válečné bídy bývalo nahrazováno odléváním vosku. V současné době je na trhu řada sad k provozování této věštecké kratochvíle. Existuje i bezpočet návodů, jak si odlité tvary vyložit – například půlkruhové čáry na olověném útvaru znamenají rozchod s milovanou osobou či zradu přítele, čáry ve tvaru kvítka zase lásku…

Kosmas: průkopník 1. ledna

To už jsme se ale od silvestrovských oslav dostali poněkud daleko. Tak zpátky k věci: kdy vlastně začaly? Po dlouhá staletí u nás, stejně jako ve velké části křesťanské Evropy, nový rok „startoval“ na zimní slunovrat, respektive 25. prosince – den po narození Páně. Výjimkou byla jen období vlády Přemysla Otakara II. a Václava II., kdy byl Nový rok – v souladu s juliánským kalendářem – posunut na 1. leden.

Opravdu velkým svátkem je konec roku až od 19. století. Do té doby byly významnější třeba Velikonoce.

Rimske-Saturnalie-2.jpg
Ve středověku (alespoň na obraze P. Brueghela) zbylo z antických orgií jen obžerství.

Pak se ale rozhodnutím dalších českých králů zase vrátil k původnímu termínu, na němž se v některých vrstvách české společnosti udržel až do konce 16. století. Za zmínku možná stojí, že 1. leden jako Nový rok znal už kronikář Kosmas! Teprve za Ferdinanda II. byl však tento den oficiálně uznán za den sváteční.

Ve středověku se však samozřejmě Nový rok všeliskde jinde slavil i v jiných termínech. Na jihu Evropy třeba 25. března, v Rusku napřed 1. března a pak dokonce 1. září, ve Francii zase na Velký pátek. (Pro Židy je Nový rok pohyblivý svátek – vyskytuje se mezi daty 6. 9. a 5. 10. – muslimský Nový rok se mění rok od roku, Peršané slaví 21. března, Japonci v lednu a v únoru atd. atd.)

Jak se v Čechách vlastně slavilo? Na dnešní poměry vcelku skromně. Menu bylo tradiční, obdobné jako na předcházející štědrovečerní tabuli. Vévodilo mu vařené hovězí nebo vepřové maso s křenem, dál tady byly huspeniny, polévka z luštěnin, různé kaše z obilí a sušeného ovoce, zavařeniny, med i řada dalších dobových lahůdek. Na rozdíl od Vánoc k Silvestru patřilo také větší než malé množství alkoholu. Vlastně všechen, který byl v domě k mání. Což obvykle stejně nebylo mnoho – chudí lidé měli nejvýš trochu piva a špatného vína.

Ohnostroj-PF-2013.jpg

PÉEFKA JE ČESKÝ VYNÁLEZ

Nejvyšší purkrabí království českého – hrabě Karel Chotek – v roce 1827 nestíhal na Nový rok zdvořilostní návštěvy ani přijímání gratulantů. Vymyslel proto elegantní řešení: místo osobního setkání začal rozesílat blahopřejné lístky s obrázkem a textem Pour Féliciter – P. F.

Podle některých historiků ovšem Chotek jen nově využil zvyk z Francie. Tam lidé psali P. F. na vizitky, jež zanechávali u sluhů v případě, že jimi navštívené osoby nebyly doma.

Každopádně však jsme nyní s českými „péefkami“ světovým unikátem – nikde jinde ve světě se nepoužívají!

VTIPY PRO PAMĚTNÍKY.
V časech „totáče“ se u nás Silvestr spojoval s televizní zábavou, jež měla své skvělé i zcela bezduché momenty. Vždy se ale musely vyprávět vtipy. Obvykle šlo o komunální satiru, nicméně koncem 60. let se objevilo aspoň pár zajímavých anekdot. Pro pamětníky mezi našimi čtenáři (ale nejen pro ně) přinášíme ochutnávku vtipů ze Silvestra 1968:
Může ministr žádat o doplňkovou půjčku? Nemůže, neboť v podmínkách stojí, že žadatel musí mít stálé zaměstnání. (Žert je aktuální i dnes, že?)

Přijde občan neočekávaně domů a přistihne svou drahou polovičku in flagranti. Spustí na ni rozčileně: Já se divím, co ty seš za ženskou. Ty se tady bavíš s pánem a přitom do Jednoty přivezli cibuli!
Proč nosí Brežněv a Kosygin po každé komunistické poradě roláky? Aby nebylo vidět cucfleky od Husáka.
Říká Brežněv po jednání československé delegace v Kremlu Kosyginovi: Ten Dubček měl ale parádní hodinky. Jo? Ukaž!
Proč se Ivan Ivanovič Ivanov podepisuje čtyřmi křížky a ne třemi? Ten první křížek přece znamená titul Ing.!

Plné břicho místo mystiky

Pokrok 19. století přinesl řadu změn: mezi jiným i nové chápání svátků. Do nenávratna začal mizet jejich rozměr duchovní, na významu začal získávat materiální, požitkářský aspekt oslav. Ten proces pořád ještě neskončil.

Zapomněli jsme už ale na tradiční zvyky – třeba na chudé ometačky, jež chodily dům od domu a peroutkou ometaly kamna, aby dobře hořela, za což dostávaly almužnu. Nebo tytéž ženy chodící koledou a v nestřeženém okamžiku peroutkou natírající spoluobčany kolomazí: v té době to byla větší legrace než dnes Felix Holzmann. Za žertovné kousky se samozřejmě nalévala pálenka, a ne málo. Kdo bydlel na kraji vesnice či městečka, měl smůlu – koledníci k němu doráželi v už nepoužitelném stavu.

Pořád samozřejmě trval zákaz nepříjemných prací, přibyl ale i zákaz sušení prádla – to by prý určitě někomu v domě přineslo smrt! Na stole nemohla chybět čočka, naopak tam nesměl být zajíc, ryba či drůbež, aby štěstí neuteklo (neuplavalo, neulétlo). V „lepších rodinách“ si začali užívat šneky, ústřice, lanýže, chlebíčky s humry a další lahůdky. Běžné se také stávaly ohňostroje (viz rámeček A večer vybuchla slunce).

Až od konce 19. století ale pak začal nám tolik blízký zvyk půlnočního přípitku šampaňským, všeobecného blahopřání, objímání a líbání. Kde a s kým letos strávíte Silvestr vy? Těšíte se už?

Jaroslav Jurajda
Wikimedia Commons
Pixmac.cz
Téma: 
Zajímavosti
Silvestr budiž pestr!
Číslo 6/2013
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 12 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 255 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 49 Kč, předplatitelé 39 Kč
Roční předplatné 234 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: rudolecka@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz
 

AKTUALITY
A

22. 7. 2018

24.–25. srpna 2018

22. 7. 2018

Komentované prohlídky:
duben–říjen 2018

22. 7. 2018

Pojízdná replika vlaku čs. legionářů

Stránky