Mapka-Afrika.png

Velké Čechy

Nad nimi slunce nezapadá!

Proč dnes nejsou naše kolonie v Togu, na Tahiti a na Sibiři? V Africe máme vrch U dvou vrabců, v Arktidě zase Brněnský mys – naše končiny to však nikdy nebyly.

S holubičí povahou Čechů je to všelijaké: ve své době patřili k největším otrokářům Evropy, později zas platili za nejdrsnější bojovníky kontinentu (dokonce prý jedli děti!). Nic nelidského nám nebylo cizí. Jen do koloniálních výbojů se nám jaksi nikdy nepodařilo zapojit.

Samozřejmě to bylo dáno jak vnitrozemskou polohou našeho státu, tak jeho podřízeností Habsburkům právě v době, kdy se ve světě budovaly koloniální říše. Naši vídeňští pánové a „povždy rozmnožitelé říše“ byli většinou líní a málo schopní – svá území systematicky ztráceli (Slezsko, severní Itálie) a na koloniální výboje zřejmě ani nepomysleli.

Emil-Holub.jpg
„Kolonizátor“ Emil Holub.

Opice v Žižkově sedle

Mezi Čechy se ovšem úvahy o koloniích občas vyskytly. Přímo v sousedním Německu jsme měli vzor sice pozdního, ale docela úspěšného kolonizačního tažení – Berlínu po jistou dobu patřily třeba Togo, Kamerun či dnešní Tanzánie a Namíbie, chystal se i na Mosambik a Angolu, díky čemuž měl v Africe vzniknout souvislý pás německého osídlení (velký plán ale ukončila první světová válka).

Koloniální záměry snovali především světaznalí čeští cestovatelé. V první řadě Emil Holub, který po návratu ze své sedm let trvající cesty po Africe nahlas snil, jak „Čechové na prvním místě a Rakousko vůbec“ doženou náskok koloniálních velmocí a „vytvoří impérium“. Samozřejmě Holubovi šlo nejen o rozmach českého plémě, ale i o „povznesení, prospěch a užitek přírodních národů afrických“. Čeští lidé přitom měli „přetvořovat hnědé a černé nevědomce v lidi vědoucí“. To myslel upřímně – k domorodcům se vždy choval s respektem a myslel na jejich blaho.

Za zmínku určitě stojí i Holubovo přesvědčení, že z dlouhodobého hlediska nabízí Afrika českým vystěhovalcům více možností než tehdejší imigrační velmoc USA.

Ve svých snahách došel Holub nejdále z českých propagátorů kolonií. Při své druhé africké cestě dokonce s náčelníky některých kmenů jednal o pronájmu či prodeji obrovských ploch panenské půdy kmenových území, kde užuž viděl velké širé (nikoli rodné) lány.

Nový český životní prostor Holub vymezoval i názvy, jež dával dosud nepojmenovaným přírodním útvarům. Uprostřed černého kontinentu tak najdete třeba vlastenecké kopce Palcát a Žižkovo sedlo či vrchy Jehlanec, U dvou vrabců a Čepice, je tu Jungmannova pánev (za cestovatelových časů prý byla plná antilop a pakoňů) anebo na počest kolegy pojmenované Náprstkovy výšiny.

Emil Holub ovšem patřil mezi idealisticky založené a málo praktické osoby – dnes by se řeklo „bez manažerských schopností“. Je proto příznačné, že území, jež Holub objevil, záhy poté ovládli krutí manažeři typu Cecila Rhodese. Těm šlo o zlato, diamanty a suroviny – nikoli o blaho domorodých „podlidí“. Sen o bratrské spolupráci „rasy pokročilejší a rasy ne ještě dospělé“ se vinou chamtivosti bílých „nadlidí“ ostatně nepodařilo uskutečnit nikde na světě: byť s ním jako první přišli už v 16. století misionáři ve Střední Americe a od té doby se objevil ještě mnohokrát.

Mapka-Habes.png

Malý Bobeš
znal by Habeš

Holubovsky přátelskou a rovnocennou spolupráci nabídl ve 20. letech minulého století lékárník a cestovatel Vilém Němec Etiopii – tehdy zvané Habeš. Přišlo mu to jako skvělý nápad, protože Etiopie je známá jako hrdá země: jediná v Africe, která nikdy nebyla kolonizována. V českém náručí by také nebyla kolonií – to bychom ani nezvládli – a prospěch by byl oboustranný.

Proto si Němec myslel, že by projekt rovnoprávné spolupráce s vyspělým národem obdobné velikosti Etiopie přivítala. Čechy a Habeš by se navíc skvěle doplňovaly – u nás byl rozvinutý průmysl, tam zase spousta surovin (včetně zlata, nafty apod.). Výhodou by také bylo, že v Habeši díky nadmořským výškám panuje podnebí „kalifornského věčného jara“, které by Čechům svědčilo více než úmorná parna u rovníku.

Nápad bohužel zůstal jen v rovině akademických úvah, které sice v tisku přivítalo i pár Němcových etiopských přátel, ale tím také věc skončila. A zanedlouho poté se na Habeš obořil Mussolini. Bosí Habešané tehdy proti italským tankům bojovali tak, že do jejich – kvůli hroznému vedru stále otevřených – příklopů vhazovali úly s včelami. Škoda – kdyby se spojili s námi, mohli mít skvělé zbraně.

O mnoho dále se nedostal ani jiný známý projekt: „kolonizace“ Madagaskaru. Především proto, že Madagaskar už svoje koloniální pány dávno měl a na nějakých pár Čechů, kteří sem dorazili počátkem 19. století, vlastně nikdo nečekal. Čeští usedlíci byli pracovití a úspěšní – hlavně František Šlechta z Turnova, jenž tu vybudoval brusírnu skla, a sedlák Josef Černohouz, který Madagaskar obohatil „pravým českým statkem“. Včetně stavení s doškovými střechami (ovšem pracně vyrobenými z mahagonu, smrk tu jaksi neroste). Na statku pěstoval hlavně ananasy, kávu a pomeranče.

Černohouzovi ale zřejmě nesvědčilo ostrovní klima, a tak poměrně brzy zemřel. S koloniální správou rozjednal velké plány – byly tu tisíce hektarů volné půdy, jež by případní čeští usedlíci mohli dostat (ale museli by změnit občanství). Po smrti Černohouze začala česká komunita upadat a dnes po ní prakticky není žádná stopa.

Mapka-Tahiti.png

Čí bude Tahiti? Naše!

Ještě před první světovou válkou se Milan Rastislav Štefánik rozhodl kolonizovat ostrovy Tahiti – nejprve jen svými bratry Slováky, pak i Čechoslováky. Mělo se za to, že zajímavý plán skončil poté, co Štefánik zahynul při letecké havárii.

Jenže v roce 1924 napsal do českých novin bývalý legionář Miloš Řivnáč, že na Tahiti koupil 14 000 hektarů kvalitní půdy a zve své krajany, aby se na nich usadili. Přestože Řivnáč neměl nejlepší pověst – z ČSR musel prchnout kvůli zpronevěře – toto se ukázalo být pravda.

Z republiky proto vzápětí odjela asi stovka „kolonizátorů“, kteří na Tahiti vytvořili hned dva krajanské spolky (hle – naše tradiční svornost!). Měli jsme tedy Svaz Čechoslováků v Oceánii a Spolek Čechoslováků v Oceánii. Kromě obdělávání půdy přímo na Tahiti se našinci pokusili také o osídlení ostrova Nuka Hiva na Markézách. Zpočátku se jim docela dařilo – postupně však začali podléhat exotickým chorobám a přírodním pohromám. Kdo z nich kdy doma viděl cyklón?

Většina přeživších krajanů se proto časem vrátila domů. Pár jich tu ale zůstalo a dodnes jsou si vědomi původu svých předků. A jako hmotná upomínka stojí na Tahiti pořád „Hotel Rivnac“.

Holub-kresby-1.jpg
Velký bílý otec z Prahy nám posílá nové zákony…

Na Togo by legionáři stačili

Nejblíže splnění svých koloniálních snů jsme byli po rozpadu c. k. monarchie v roce 1918. Cynik by řekl, že se nám vlastně splnily ve formě „přidělení“ Zakarpatské Ukrajiny. To ale bylo přece jen něco jiného. I když v praxi se tam mohly dít věci obvyklé v koloniální správě jiných zemí – třeba odsouvání provinilých úředníků a začínajících učitelů či četníků do „věčně opilého“ Mukačeva.

Opravdovou českou kolonií ale mělo být Togo, jež jsme chtěli „zdědit“ po poraženém Německu. To je ten slavný nápad diplomata Jana Klecandy (alias spisovatele Jana Havlasy), který málem zazněl na jednání velmocí! Opravdu to nevypadalo jako špatná myšlenka – tedy z československého hlediska.

Togo mělo asi třetinu rozlohy tehdejší ČSR a tři miliony obyvatel. Soudilo se, že takovou zemi by bylo možné správně i vojensky zvládnout: zejména za pomoci čerstvě demobilizovaných legií. V Togu přitom po Němcích zůstala určitá prosperita a také pořádek, který by našincům byl blízký.

Jak samozřejmě tehdy zněla představa, podle níž budeme z Toga vozit železnou rudu, kávu, kakao a další zboží, začež mu budeme dodávat své stroje, auta apod. Pravda – řádila tam zimnice, spavá nemoc a další neduhy. Ale od čeho jsme měli své vyspělé zdravotnictví?

Návrh však nakonec ani nebyl oficiálně projednáván, přestože Havlasa, ale i TGM a někteří další, československou schopnost vládnout jiným národům dokazovali úspěchy legionářů při správě „celé Sibiře a půlky Ruska“ anebo argumentovali „potřebou oddělit kolonie velmocí pruhy kolonií náležejících malým zemím, aby se tak předešlo budoucím střetům“.

Do takto vysoké hry nás už velcí hráči přece jen nepustili. Museli jsme být rádi, že získáme Valticko a další drobné kousky země od Rakušanů a Poláků. (Mimochodem – předválečné Československo se rozkládalo na ploše 144 000 km2, zatímco dnes má Česká republika necelých 79 000 km2.)

Holub-kresby-2.jpg
Takto si při svých cestách do Afriky Emil Holub nakreslil možné budoucí občany „československého společenství národů“.

Jedeme k moři. Po svém území

Třeba Kladsko – o něž nás připravila Marie Terezie – také už bylo na mírovou konferenci v Paříži příliš. To nám nepřiřkla (a nepodařilo se to ani po druhé světové válce).

Spekulovalo se i o řadě fantastických možností. Spíše žertem padl návrh na navrácení všech území Německa, která byla původně osídlena Slovany: od Rujany až po Bavorsko. Poražená země by tím byla zmenšena asi na třetinu. Vážněji vypadal návrh na přičlenění Dolního Rakouska a Vídně k Československu – u pražských politiků si však podporu nezískal.

Naopak docela slibně jeden čas vypadala představa vytvoření „čsl. koridoru“ o šířce 50 až 100 kilometrů, který by vedl rakouským územím podél hranice s Maďarskem do tehdy královské Jugoslávie. Argumentovalo se potřebou našeho přístupu k moři, přímého spojení slovanských bratrských národů apod. Na mírové konferenci s tímto požadavkem vystoupil ministr zahraničí ČSR Edvard Beneš – byl však zdvořile odmítnut. (Mimochodem podobný koridor, i když užší, měl vzniknout na území protektorátu kolem „říšské dálnice“ Vratislav–Vídeň. Ta sice nebyla dokončena, ale mnohé mosty na její trase dodnes stojí a pozemky, jež protektorát Čechy a Morava pro Němce násilně vykoupil, patří státu dodnes.)

Zamítnuta byla i myšlenka československého koridoru do Hamburku. Naopak úspěchem naší diplomacie bylo získání rozsáhlých přístavních ploch v Hamburku a Štětíně. (Smlouvy byly uzavřeny na 99 let. Ve Štětíně přístav zanikl vlivem historických okolností, v Hamburku ale pořád je a právě nyní se privatizuje. Moje země chystá o této události článek do některého z příštích čísel.)

Mapka-Papua.png

Ani sever, ani jih

Je až s podivem, na kolika dalších místech byly plánovány české kolonie. V Nové Guineji (odjelo tam pár desítek osadníků), na Kamčatce (která měla po uvažované porážce Rudé armády našimi legionáři celá připadnout Československu), v Patagonii (z úvah o osídlení její části našimi osadníky nakonec vzešla teorie, podle níž sem chtěl Baťa po dohodě s Němci přestěhovat celý český národ – zřejmě mistrovský kousek propagandy v režii StB).

Při trochu větší snaze bychom možná mohli získat kousek na kost promrzlého souostroví Země Františka Josefa I. anebo ostrova Jan Mayen. Obě země ale dodnes obývají jen lední medvědi a Čechoslováci by těžko našli sílu k jejich praktickému využití. V případě Země Františka Josefa I. se to nepodařilo ani Sovětskému svazu.

Tuhle nehostinnou končinu mimochodem objevila výprava na rakousko-uherské lodi Tegetthoff, financovaná ostravským uhlobaronem Johannem Wilczekem (to jemu Petr Bezruč adresoval své zuřivé: „…přijde den, zúčtujem spolu!“). Byli v ní i čeští účastníci, vzhledem k čemuž jsou do map dalekého severu dodnes zanesena místa jako Brněnský mys či Teplický záliv.

Máme kolonii. Ale moc hluboko

Je tedy třeba smutnit nad tím, že jsme ostrouhali a žádné kolonie nám neříkají „pane“? Ne tak docela. V 70. letech minulého století se tehdejší socialistické Československo najednou rozrostlo o 12 000 km2 u ostrova Clipperton v Tichém oceánu. Problém je pouze v tom, že se toto naše nové území (v rámci dělení Československa připadlo České republice) nachází v hloubce dvou tisíc metrů.

Ve své době jsme se o něj přihlásili v režii Sovětského svazu v rámci organizace Interoceanmetal. Na mořském dně zde totiž leží obrovské množství konkrecí – hrudek ze směsí různých kovů. Až se vyřeší ekonomický způsob jejich těžby, bude to velký poklad. Do té doby můžeme o území jenom ironicky mluvit jako o jediné české podmořské – nikoli zámořské – kolonii…

Ivo Bartík
Wikimedia Commons
Národní muzeum Praha
Téma: 
Historie
Velké Čechy. Nad nimi slunce nezapadá!
Číslo 3/2013
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 11 tisíc výtisků, z toho 5 800 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 254 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 55 Kč, předplatitelé 45 Kč
Roční předplatné 270 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: produkce@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz