Opice.jpg

Komedie všedního dne

Česká lidová tradice je plná humorných vyprávění zesměšňujících lidské nectnosti – hlavně pýchu, hloupost a lakotu. Stačí si jen vzpomenout na pohádky o Hloupém Honzovi, pověsti o nedovtipných měšťanech kocourkovských či zvířecí bajky poukazující na negativní lidské vlastnosti.

Od konce 19. století převzaly roli humorných pohádek anekdoty a vtipy, od první světové války podnes nejoblíbenější žánr lidové slovesnosti. Vedle fiktivních vtipů, jež Karel Čapek označil za „komedii zredukovanou do několika vteřin“, existuje i tradice moderních humorných historek, vyprávěných jako pravdivé příběhy ze života: odborníci jim říkají „humorky“. Jsou důkazem toho, že ústně šířené příběhy stále žijí – a dokážou nás pobavit i ve věku internetu a sociálních sítí.

Řidič versus strážníci

Řidič z Ústí nad Labem nasedl po oslavě do auta, i když si dal několik piv a pár panáků tvrdého alkoholu. Při přejíždění Mariánského mostu ho zastavila policejní hlídka. Aby zakryl svůj přečin, vzal láhev rumu ležící na sedadle spolujezdce, vystoupil z vozu a přímo před policisty si zhluboka loknul. Tím strážníkům znemožnil provedení dechové zkoušky s vysvětlením, že se hrozně lekl, když za sebou uviděl policejní auto, a tak se musel napít, aby se uklidnil.

Policisté nevěděli, co mají dělat, tak mu dali pokutu aspoň za to, že stojí na mostě.

Jeden z oblíbených příběhů o věčném soupeření mezi řidiči a policisty, které jsou moderní paralelou vyprávění o chytrých venkovanech, snažících se přelstít panské dráby. Historek toho druhu známe desítky, většinou v nich vítězí slabší a utlačovaný. Naše vyprávění patří k několika málo výjimkám, kdy jsou alespoň částečnými morálními vítězi policisté.

Sněhuláková pomsta

Do vesnice na Vysočině se přistěhoval zlý a nafoukaný podnikatel z Prahy. Svým chudším sousedům rád ukazoval majetkovou převahu a dělal jim naschvály.

Trnem v oku mu byly především děti, které si hrály na pozemku před jeho vilou a v zimě zde stavěly sněhuláky. To už na něj bylo moc! Vždy když viděl na svém pozemku sněhuláka, vyjel mercedesem z garáže a sněhuláka plačícím dětem rozbořil.

Tato „sněhuláková válka“ trvala po dvě zimy. Třetí zimu došla místním trpělivost a poradili dětem, ať postaví obřího sněhuláka kolem starého kamenného patníku, který stál u silnice naproti boháčovu pozemku.

Jak ho nafoukanec uviděl, nasedl do auta a plnou rychlostí se na něj rozjel – zcela zapomněl, že na tom místě stojí žulový patník! Oprava mercedesu potom nebyla rozhodně levná…

Moderní „bajka“ o chudých lidech vítězících díky důvtipu nad bohatším protivníkem jako by vypadla z tradiční pohádky. Objevila se i ve filmu Snowborďáci. Ve skutečnosti jde o humornou městskou legendu, která se k nám dostala z Polska. Tam koluje již od roku 2003.

Nesmějte se revizorům

V pražském metru zastavili revizoři partu kluků a kontrolovali jim lístky. Vše se zdálo v pořádku, tak je nechali jít. Přijelo metro, kluci nastoupili, a když se zavíraly dveře, jeden z nich zavolal na revizory na nástupišti: „Cha cha, pitomci! Ani jste si nevšimli, že ten lístek, na kterej jedu, je pět dní starej!“

Nevšiml si však, že ve vagonu metra za ním stojí další revizor. Ten neváhal, přistoupil k posměváčkovi a pravil: „Takže kontrola jízdenek, chlapče!“

V moderním folkloru spolu symbolicky soupeří i cestující městské hromadné dopravy a jejich rivalové – revizoři. Ze zásobnice těchto příběhů, oblíbených především ve městech, jako je Praha, Brno či Ostrava, vybíráme jeden netypický, který opět straní mocnějším – tedy revizorům.

Nebezpečné metro

Tuhle historku vyprávěla studentka střední školy. Odehrála se údajně v pražském metru před konečnou stanicí linky B Černý Most. U dveří soupravy stál mladík a ještě dlouho před zastávkou mačkal tlačítko na otevírání dveří. Poblíž sedící starší pán na něj ale křičel: „Hele mladej, nemačkej to! Co když se ty dveře otevřou za jízdy a nás to vycucne ven?!“

Metro a další prostředky městské hromadné dopravy jsou v moderním folkloru oblíbeným místem konfliktů – může jít o střety Čechů a cizinců, spořádaných obyvatel a vyznavačů alternativních způsobů života, či jako v našem vyprávění rozdílných generací.

Trapas na návštěvě

Přítel mladé dívky z Liberce přišel na návštěvu k jejím rodičům. Jelikož to byla první návštěva, chtěl na ně co nejlépe zapůsobit. Takže se oblékl do gala, mamince přinesl kytku a tatínkovi lahvinku něčeho ostřejšího.

Po večeři si všiml, že rodina má několik čtyřnohých mazlíčků. Chtěl se předvést, že má psy také rád. Přisedl si proto na gauč k malé čivavě. Chvíli ji hladil, potom vzal do ruky čajovou lžičku a třikrát rozverně klepnul pejska na hlavičku se slovy ČI-VA-VA. Pes jednou krátce štěknul, vyvalil očka a umřel!

Čivavy totiž trpí anomálií – ani v dospělosti jim nesrůstá lebka, a jsou proto na hlavě velmi náchylné ke zraněním.

Černohumorné příběhy o trapasech, které se přihodí mladému muži na první návštěvě rodičů jeho vyvolené, jsou v lidové tradici oblíbené odnepaměti. Pomáhají frustrovaným mladíkům zlehčit tuto situaci tím, že se mohou smát neúspěchu jiného nešťastníka. Naše vyprávění patří k nejoblíbenějším po celém světě od 80. let 20. století.

Mise na Mars

Na jednom sídlišti v Ostravě je věžák – studentská kolej, kde jednou v zimě dlouho do noci probíhala hlučná oslava. Okolní obyvatelé ji do půlnoci tolerovali, ale když hluk nepřestal, zavolali policii. Policejní hlídka našla na sněhu před kolejí velkou kartonovou krabici, na které byl nápis fixou „MISE NA MARS“. Když ji otevřeli, vylezl z ní potlučený, opilý a rozjařený student zabalený v alobalu.

Policisté na nic nečekali a vnikli do koleje. V jedenáctém patře našli rozdováděnou studentskou společnost, která už dávala dohromady druhou krabici s nápisem „ZÁCHRANNÁ MISE“. Šokovaným policistům vysvětlili, že selhalo rádiové spojení s první misí, a že se proto chystají vyslat dalšího astronauta!

Neuvěřitelná historka, vyprávěná jako skutečná příhoda ze života, se šíří mezi studenty v posledních letech. Dostala se k nám z Polska, kde koluje po internetu od roku 2004. Tady však má na rozdíl od dobře končící české verze většinou tragický závěr – „kosmonauti“ vyslaní na Mars z vysokého patra obvykle zahynou.

„Kurvítko“

Všimli jste si, že jen málokterý dnešní přístroj – kuchyňský spotřebič, mobil, počítač, prostě cokoli – vydrží fungovat delší čas? Obvykle se brzy rozbije, nejčastěji hned po záruční lhůtě. Když prý takový přístroj rozeberete a zase složíte, zjistíte, že vám přebývá několik součástek, jež tam zdánlivě nemají co dělat. To jsou ale takzvaná „kurvítka“, která slouží k tomu, aby se přístroj pokazil vzápětí po záruční lhůtě, a zákazník si tak musel koupit nový.

V posledních letech stále oblíbenější fáma či konspirační teorie, která je lidovým vysvětlením pořád nižší a nižší kvality řady výrobků.

Větší než malé množství

Tohle se stalo kámošovi z Brna, když se vracel z prázdnin v Holandsku. Samozřejmě nemohl přijet domů s prázdnou, takže koupil dvě velká balení prvotřídního hašiše. Cestoval vlakem, všechny hraniční kontroly proběhly bezproblémově, až dojel do Brna na „hlavák“. Tam zrovna natrefil na policejní hlídku, které připadal podezřelý. Asi kvůli vzezření typického „huliče“. Trochu ho prošacovali a hašiš samozřejmě našli.

V té době platil zákon, že člověk u sebe může mít „menší než malé množství“ drogy pro vlastní potřebu. To se v praxi údajně uplatňovalo tak, že když byl člověk schopný drogu na místě spotřebovat, tak ho nechali jít. Takže se ty dvě „švestky“ na sebe s úsměvem podívaly a řekly: „To chceme vidět, frajere, jak tohle dáš…“

Nicméně kámoš si věřil a začal. Po pár potáhnutích se s ním všechno zamotalo. Jediné, co si pamatuje, byl ohnivý disk, který kolem něj strašnou rychlostí dvakrát proletěl. Pak se probudil na lavičce, stále na nádraží, ale o dva dny později. Ten ohnivý disk bylo totiž slunce…

Jedna z řady historek o konzumentech marihuany, oblíbených především mezi mladými lidmi. Příběhy mají většinou odlehčený ráz a dělají si legraci z představitelů represivní moci i ze samotných „huličů“. Přirozeně tak navazují na tradiční české hospodské historky s alkoholovou tematikou.

Obavy z konce světa

Mezi pracovnicemi jedné pražské zdravotní pojišťovny se na závěr roku 2012 rozšířily obavy z nadcházejícího konce světa kvůli údajnému konci mayského kalendáře. Podle některých pracovnic si měl každý občan nechat udělat cedulku, na které bude jeho jméno, věk a povolání, a tu si pověsit na šňůrku na krk. Při „konci světa“ totiž lidé údajně vše zapomenou, což způsobí nezvyklá poloha planet. Podle jiných se měl každý vyfotografovat a dát si svoji fotografii na lednici, aby věděl, jak vlastně před koncem světa vypadal. Podle dalších to nebylo s koncem světa tak tragické; v inkriminovaný den se pouze nedostanou do práce, protože nebude fungovat veřejná doprava.

Jedny z mnoha lidových očekávání průběhu konce světa, který měl nastat v prosinci roku 2012. Vedle hysterie vyvolané bulvárními médii se mezi lidmi šířily svérázné bizarní fámy.

Pro dobrotu na žebrotu

Tohle se prý přihodilo jednomu staršímu dobrosrdečnému pánovi, který bydlí na Kladně. Večer potkal starší Romku, která nesla dvě těžké tašky. Poprosila ho, že tašky jsou na ni velice těžké, že má nemocná záda a jestli by jí odnesl nákup domů. Pán souhlasil. Šli tak několik ulic, když se naproti nim objevil asi čtyřicetiletý Rom s knírkem. Žena pánovi řekla, že se jedná o jejího syna, a že už tedy může tašky položit, že jí je vezme. Muž přišel k pánovi, vytáhl kudlu a řekl: „Děkuju, gadžo, že jsi pomohl mý matce, a teď naval prachy a mobil, nebo tě zapíchnu.“

Zdánlivě realistická historka poukazuje na nevyřešené problémy soužití většinové české společnosti s romskou komunitou. Ačkoli je vyprávěna jako skutečný příběh ze života, jde o fiktivní příběh, kolující v kolektivním ústním podání již přes deset let.

Student z Afriky

Na jednu pražskou vysokou školu přijel na výměnný pobyt černošský student z Afriky. Dostal pokoj na koleji s dvojicí vykutálených českých studentů, kteří se snažili si z něj vystřelit. Milý černoch se chtěl co nejrychleji přizpůsobit poměrům, a jelikož neuměl ani slovo česky, pokoušel se naučit aspoň některé často užívané české věty. Za jeho spolubydlícími chodily návštěvy, kterým nerozuměl, a proto své spolubydlící poprosil, aby ho naučili, jak se česky řekne „Kolegové tady zrovna nejsou.“

Dobrosrdečnému studentovi z Afriky bylo divné, proč návštěvy vždy, když tuto větu použil, propukly v hurónský smích. Tajemství mu po několika dnech prozradila jedna studentka – čeští spolubydlící ho totiž naučili říkat: „Omlouvám se, ale pán není doma.“

Humorná historka s lehce rasistickým podtextem není typická pouze pro české země; koluje ve všech zemích bývalého socialistického bloku, které navštěvovali zahraniční studenti z Afriky, a to minimálně od 70. let 20. století.

Muslim v letadle

Tenhle příběh se odehrál před startem jednoho z letů Českých aerolinií na pražském letišti v Ruzyni. Na palubě cestoval muslim a měl letenku vedle ženy, která si četla bibli. To ho rozčílilo, tak si začal stěžovat posádce, že nehodlá sedět vedle ženy, která není zahalená v burce a ještě k tomu si čte bibli. Že ho to prý pohoršuje a že žádá, aby mu poskytli místo v první třídě, aby nemusel sedět vedle ní.

Jeden z členů posádky řekl, že se o tom musí poradit s kapitánem. Na chvíli odešel, a když se vrátil, pravil: „V našich přepravních řádech skutečně existuje klauzule, podle které když někdo sedí vedle nepříjemné a obtěžující osoby, tak má právo na přemístění do první třídy. Tak pojďte za mnou do první třídy, madam, ať nemusíte sedět vedle toho arogantního islamisty.“

Další příběh, který je vyprávěný prakticky po celém světě jako skutečná historka, přičemž není doloženo, že by se skutečně přihodil. Podobná vyprávění se rozšířila po tragických událostech 11. září 2001 v New Yorku.

Arab v Praze

Záznam rozhovoru mezi mladým Arabem a jeho synem, který jsem nedávno náhodou zaslechl v jedné pražské čajovně. Normálně oblečený arabský syn se ptá tradičně oblečeného otce: „Tati, proč nosíš pořád na hlavě ten šátek?“ 

„Chrání mou hlavu a oči před sluncem, pouštním pískem a ostrým větrem.“ 

„Tati, a proč nosíš ten dlouhý úbor, který vypadá jako noční košile?“

„Synu, to je velice praktický oděv, který chrání mé tělo před pouštním sluncem a přitom je velice vzdušný.“ 

„Tati, a proč pořád nosíš ty směšné sandály?“

„Sandály jsou velice užitečné. Chrání mé nohy před ostrými kameny a písek z pouště se z nich sám vysype.“

„Tati?“

„Ano, synu?“

„A proč to všechno sakra pořád nosíš, když už od studií bydlíš v Praze a poušť znáš akorát z televize?“

Komická historka s muslimskou tematikou je důkazem, jak se žánry moderního folkloru prolínají. Příběh humorně narážející na generační konflikt přistěhovalců z odlišných částí světa bývá častěji vyprávěn jako pouhá anekdota, setkáme se s ním ale i v podobě zdánlivě realistického vyprávění ze života.

Pes.jpg

PETR JANEČEK je etnolog a sběratel moderní lidové slovesnosti, autor trojice sbírek soudobého folkloru Černá sanitka, které se vedle knižního dočkaly televizního, rozhlasového i divadelního zpracování. Tyto příběhy nasbírali posluchači jeho univerzitních přednášek v Praze a v Brně v roce 2013.

MOJE ZEMĚ 6/2012
Městské legendy a fámy: lidová slovesnost dneška

MOJE ZEMĚ 1/2013
Horory 21. století: městské legendy o vrazích, maniacích a přízracích

PŘÍŠTĚ:

MOJE ZEMĚ 4/2013
Láska v moderním folkloru: fámy o vztazích, erotice…

MOJE ZEMĚ 5/2013
Z letních táborů: strašidelné historky dnešních dětí

MOJE ZEMĚ 6/2013
Mýty o zdraví: novodobé fámy o nemocech a úrazech

MOJE ZEMĚ 1/2014
Vánoce 21. století: městské legendy a fámy doby adventu

Petr Janeček
Vincent van Q.
Wikimedia Commons
Téma: 
Zajímavosti
Komedie všedního dne
Číslo 3/2013
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 12 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 255 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 49 Kč, předplatitelé 39 Kč
Roční předplatné 234 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: rudolecka@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz