Miloslav-Stingl.jpg

Nade všechny národy je
LIDSTVÍ

DR. MILOSLAV STINGL

Od nejranějšího mládí se věnuje literatuře. Ve své spisovatelské činnosti využívá poznatků získaných při svých zahraničních cestách a vědecké činnosti. Napsal 41 knih, které vyšly ve 239 vydáních v úhrnném nákladu 16 milionu 919 tisíc výtisků. Je tak dlouhodobě nejvíce překládaným českým spisovatelem. Souhrnně strávil během svých cest v zahraničí 19 roků. Působil také na zahraničních univerzitách a vědeckých ústavech, přes rok například na univerzitě na Havaji. Byl přijat do prestižní společnosti amerikanistů a oceánistů Société des Américanistes a Société des Océanistes při UNESCO. Ze svých cest přivezl 510 hodin filmového materiálu. Německá veřejnoprávní televize vytvořila z jeho podkladů 33dílný televizní seriál nazvaný „Kolem světa s Miloslavem Stinglem“ (u nás ho převzala a vysílala Česká televize). Pro Slovenskou televizi připravil seriál o indiánech, nazvaný „Předkové a potomci Vinetua“. Spolupracoval také s Českým rozhlasem, psal články pro různé noviny a časopisy, moderoval pořad Klub cestovatelů. Důkazem schopností Miloslava Stingla navázat s exotickým etnikem mimořádné vztahy je i jeho indiánské jméno Okima – Ten, který vede.
Jako čestného náčelníka si ho s tímto jménem zvolil s požehnáním amerického Kongresu i českého Ministerstva zahraničních věcí kmen Kikapú.

Stingl-na-lodi.jpg
Na Tahiti s polským cestovatelem Leonidem Teligou.

Miloslava Stingla všichni znají především jako cestovatele a autora obrovského množství knih o různých exotických národech a zemích. Málokdo však ví, že jste také velký patriot a v zahraničí jste vydal několik knih o naší zemi…

V Čechách jsem svázán se třemi městy – s Prahou, kterou mám velice rád, protože je skutečně nádherná a stověžatá – to není jen literární příměr, o níž jsem vydal v cizině několik knih, přeložených do řady jazyků. Pak to byla publikace o Západočeských lázních, protože jsem sám vyrůstal v Karlových Varech a považuji je za svůj absolutní domov. Vydal jsem také knihu věnovanou Čechám, která se jmenuje Böhmen. Dokonce jsem byl osloven Evropskou unií, která si údajně vybrala z každé unijní země člověka, aby napsal o své zemi, což považuji za zcela mimořádnou čest. A posledním mým městem je Bílina, kde jsem se narodil a kde mám čestné občanství. Co se týče přírody, jednoznačně je pro mě nejkrásnější místo Český ráj, kam jsem často jezdíval a který je takto označován právem.

Zmínil jste Karlovy Vary – rozhovor děláme v době zahájení filmového festivalu. Jaké jsou vaše vzpomínky
na něj?

Bydleli jsme přímo naproti Thermalu, doslova 50 metrů od něj. Dělával jsem rozhovory s hosty do krajských novin, a to dokonce i s Jeanem Effelem, tvůrcem filmu Stvoření světa. Rozhovor se musel dělat ve francouzštině a dříve nebyla znalost cizích jazyků tak rozšířená. Uměl jsem také anglicky, německy a rusky, a jako jeden z mála španělsky, což je krajně důležitý jazyk. Za rozhovory jsem pak také dostával lístky. Teď jsem tváří či patronem jiného festivalu ve Varech – a to Tour filmu, který je o turistice a cestování, ale také o městech. Je to výborný festival, v říjnu na něj pravidelně jezdívám.

Kdy jste přišel na to, že jste schopen se naučit tolik jazyků?

Určitě mám jazykové nadání a asi je to někde v genech. Tak jako někdo má absolutní hudební sluch, já jsem se velice snadno učil i exotické jazyky. Stačí mi pět sedm dní, abych se zorientoval v základních slovech. Ale zase je velice rychle zapomenu. Je to dobré pro cestovatele a etnologa, který nemůže mít s sebou tlumočníka. Navíc existuje takové italské rčení „Traduttore, Traditore!“ – jazyková hříčka – „Překladatel, zrádce!“. Podobně jako v duchu filmu Ztraceno v překladu. Čili v překladu se může leccos ztratit či získat jiný význam.

Vaše potřeba psát se také někde musela zrodit…

Díkybohu jsem měl skvělé rodiče. Pocházím z neuvěřitelně chudé rodiny. Dědeček byl drvoštěp, který žil na Šumavě v chudé chalupě – v jedné místnosti žila rodina a v druhé kráva. Dědeček si v lese vypíchl oko, tatínek mu dal dva tisíce na operaci a záchranu oka a on si je raději dal na knížku a celý život chodil s jedním okem. Tatínek čtyřicet let spořil na zdravotním spoření. Den před měnovou reformou, aniž o to žádal, mu úspory vyplatili, tudíž o tyto velké peníze, za které by jinak objel zeměkouli, přišel v poměru jedna ku padesáti. Já už jsem tehdy psal a publikoval – od svých patnácti roků – a i já jsem ten den dostal honorář 1: 50, čili asi 10 korun. Můj tatínek byl nesmírně pracovitý, dost uzavřený, ale jistě ho to velmi trápilo. Byl báňským inženýrem v dolech na Sokolovsku a každý den vstával ve čtyři ráno, šel půl hodiny přes Vary na Horní nádraží, pak jel vlakem tři čtvrtě hodiny do Sokolova, kde přestoupil na autobus do Královského Poříčí, a pak šel ještě pěšky. A večer totéž. Tohle dělal celých 25 let každý den, než odešel do důchodu. Takže po tatínkovi mám snad píli a pracovitost. Literární talent, pokud tedy nějaký mám, je spíše po mamince, která byla typická Hanačka – velmi dobrá vypravěčka. Mrzí mě, že se nenarodila o dvacet let později, protože by to jistě mohla realizovat v nějaké formě zaměstnání. Byla ještě z generace, kdy jediná činnost ženy byla rodit děti, pečovat o ně, uklízet a vařit. Dnes bereme jako samozřejmost, že vy tu se mnou děláte rozhovor, ale v té době to bylo zcela výjimečné. Po otci jsem zdědil pracovitost a vytrvalost, po mamince hanáckou potřebu vyprávět. A pak mám samozřejmě také spoustu špatných vlastností. Kde ty se ovšem vzaly, nevím. Po rodičích rozhodně ne.

Stingl-Novy-Zeland.jpg
Na Novém Zélandu Miloslav Stingl zapózoval s časopisem Time. Fotografie vyšla několikrát i u nás, komunističtí cenzoři si nevšimli, že na titulní straně tohoto legendárního týdeníku, šířeného po celém světě (v té době samozřejmě s výjimkou socialistického tábora), je – Alexandr Dubček.

Jako literární autor jste byl určující pro několik generací, podobně jako tomu je i u Hanzelky a Zikmunda. Kdo byli vaši hrdinové, kteří vás formovali a inspirovali při četbě v mládí?

Pro mě to byly hlavně mayovky a Ernest Thompson Seton, což byla jednoznačně kvalitnější literatura než Karel May. Ten byl zase hodně rozšířený. Tím, že jsem se narodil v Bílině, kde bylo přesně padesát procent Čechů a padesát procent Němců, jsem už v dětství byl bilingvní. Na rozdíl od maminky, která se německy nikdy nenaučila. Jako devítiletý jsem začal číst velmi učené kvalitní cestopisy dvou českých geografů a přírodopisců Daneše a Domina, například o ostrově Dominika už za první republiky dokázali napsat knihu na vysoké odborné úrovni. Pak tu byl popularizátor Josef Kořenský, který napsal sérii knih o různých světadílech. Byl to významný funkcionář Sokola, nikoli vědec, ale měl cestovatelské sklony a objel celou zeměkouli.

Vy sám jste byl na Akademii věd ředitelem oddělení mimoevropských národů…

Ano, v podstatě mým povoláním byli indiáni a obyvatelé Tichomoří a nikdo mi, ani za hlubokého komunismu, nemohl říkat, abych za nimi nejezdil. Navíc jsem si vše do posledního haléře platil sám. Měl jsem to štěstí, že mi od úplného mládí začaly vycházet knihy v zahraničí – v docela bohatých zemích jako Japonsko, Argentina nebo západní Německo. Štěstí je fenomén, který je nedefinovatelný, ale myslím si, že jsem ho obecně v životě měl. Ale přirozeně jsem se do Akademie dostal na základě konkurzu, kde bylo asi 600 lidí a mě vybrali jako nejlepšího. Takže nejenom štěstí, ale také znalosti. Studoval jsem na Karlově univerzitě – mám doktorát z mezinárodního práva, a pak jsem studoval cizokrajnou etnologii, ze které mám také doktorát – psal jsem o jedné indiánské skupině, která žije v Chile.

Co lidi na indiánech tak fascinuje, ať už jsou to ti ze Severní či Jižní Ameriky, Tichomoří nebo Nové Guineje?

Mě fascinovalo jejich ohromné přátelství a vstřícnost. A ještě něco. My si často stěžujeme a přitom žijeme v relativně obrovském blahobytu. Oni byli schopni i za velice těžkých podmínek existovat a neházet flintu do žita. V Ekvádoru byla indiánská rodina, která měla 11 dětí. Když jsem od nich odjížděl, chtěli se se mnou rozloučit a něco mi dát, ale fyzicky neměli vůbec nic. Jen jedno vajíčko od jejich slepice. Podle teorie marginálních hodnot mi dali něco, co by u nás mělo cenu zlata. Za tohle jsem si jich nesmírně vážil a měl je rád.

Zároveň je u nich přítomno magické souznění s přírodou, a také neuvěřitelná svoboda. To je něco, co nám, podle mne, bytostně chybí a podvědomě to postrádáme…

Indiáni skutečně žijí v souladu s přírodou a ezoterika s tímto spojená mě fascinovala. I třeba to, že v Oceánii, když se narodí dítě, není jen jeho matky, ale je celé jejich komunity a všichni za něj mají kolektivní zodpovědnost. S čímž souvisí, že když nějaké dítě osiří, okamžitě péči o něj přebírají ostatní.

Navštívil jste tolik světadílů, zemí, národů i od sebe zcela izolovaných etnik – dokážete posoudit, zda existuje nějaká obecná lidská vlastnost napříč celým světem?

Obecně si myslím, že lidi na světě jsou dobří. I v mé biografii mám rčení původních Havajců – Nade všechny národy je lidství! Je to všeobecný humanismus, který uznávám, a kdyby byla nějaká politická humanistická strana, tak do ní vstoupím. Podobné smýšlení měl Masaryk i Havel. Masaryk byla osobnost zcela mimořádného významu, bylo obrovské štěstí, že jsme ho v klíčové situaci měli. Byl to rolnický synek prostých Moravanů, a přesto přinesl takové revoluční myšlenky. Osobnosti jsou v dějinách nesmírně důležité. U Masaryka to byl zrod státu, u Havla zrod demokracie. Podobně obdivuji vznik Československých legií. Stát, který neexistoval, měl armádu dobrovolníků, kteří se hlásili do služby a jeli někam na Sibiř, třebaže nevěděli, jestli se vrátí domů. Národ by neměl zapomínat na své hrdiny.

Jedno z vašich ústředních badatelských témat je sexualita, tady už se ale o nějakém univerzálním přístupu po celém světě asi mluvit nedá?

V Tichomoří jsou velcí milovníci a realizátoři sexu od svých nejmladších let, tj. od první ženské menstruace a u chlapců od první erekce. Na Bismarckových ostrovech se děti od útlého věku chodí koukat, co a jak to tam dospělí dělají. Sex považují za něco velice přirozeného, co dělá život krásným, kdežto například v manželství mých rodičů se předmanželský sex považoval za hřích. Velice často jsem jezdil na Novou Guineu, to je neuvěřitelná země. Je tam 750 etnik, a také tolik jazyků. Čili pro etnologa zde garantovaně ještě zbývaly skutečné objevy. Několikrát se mi stalo, že u několika skupin jsem byl opravdu první běloch, kterého viděli, třebaže jsem tam nejezdil proto, abych byl první. A tam jsem u řady skupin viděl, že ženy bydlely odděleně od mužů, kvůli představě, že žena milostným stykem muže vyčerpává.

OSTROVY krásy,
lásky a LIDOJEDŮ.

V mé povídce Havajský princ, o ostrově Níhau, kde žijí jen původní Havajci, vyprávím o svátcích trvajících 40 dní, kdy spali všichni se všema a vedle zpěvu a tance to patřilo k základním radovánkám. A pak je tu také styk s osobou stejného pohlaví, to například u severoamerických indiánů, u kmene Berdache, pokud se bojovníkovi zdál v noci sen o muži, spolubojovníkovi, musel další den jít a vyspat se s ním. I když nebyl homosexuál. Homosexuálové jsou minoritou napříč celým světem. Na Tahiti jsou takzvaní mahu – muži, kteří slouží svým mužským partnerům za objekt sexuálního uspokojování a zároveň dělají doma všechny domácí práce.

Stingl-a-divky.jpg
Obklopen hezkými dívkami na křtu své knížky se Dr. Stingl tváří veseleji než ve své pracovně. Přesto je jeho práce stále nejdůležitější činností. Naplňující autora i jeho čtenáře.

Zní velmi zjednodušeně, když se řekne cestovatel, ale co to vlastně v praxi znamenalo? Co obnášela vaše příprava a praxe v terénu?

Vybral jsem si oblast, kam bych chtěl jet, pak nějaké místní etnikum a snažil se získat maximum informací. Ale kolikrát se stalo, že se jednalo o kmen, u kterého nikdy nikdo nebyl. Například v Paraquayi u indiánů Maka. Pokud jsem tedy nesehnal žádnou literaturu, snažil jsem se zjistit, zda tam někde žije nějaký misionář. Ti jsou vždycky první před úředníky a snaží se dobývat duše nebohých domorodců. Například na Nové Guineji to byli hodně Němci či Australané. Misionáři jsem napsal, on mi například poslal Otčenáš v domorodém jazyce a já už si odvodil základní slovíčka. Když jsem nenašel ani misionáře, prostě jsem tam přijel, našel si děti – ty jsou nejvíce kontaktní, ukázal jim filmovou kameru nebo foťák, ony se podívaly a bavily se. Prostřednictvím dětí jsem se dostával k rodičům a pak se pokusil být součástí jejich společenství. Tancoval s nimi, třebaže jsem jejich tanec vůbec neznal, smál se vtipům, i když jim nerozuměl. Základních slovíček je zhruba 16 – spát, jíst, umýt se, jít na lov a podobně. Ukazoval jsem si s nimi, dokola opakoval, a pak si to tedy dosadil. Snažil jsem se co nejméně odlišovat, aby mě přestali považovat za někoho zvenčí, třebaže jsem se lišil barvou kůže.

Stále publikujete nové knihy. Jaká je ta poslední?

Nedávno mi vyšla kniha jménem Ukradený totem, určená zejména pro mladší čtenáře. Je v ní pět povídek o různých exotických zemích. Příběhy jsou inspirovány mými zážitky a zároveň jsou do nich nenásilně vložena různá etnografická a zeměpisná sdělení. Také znovu vyšla legendární kniha o sexualitě v různých částech světa, která se pořád dotiskuje, a publikace Ostrovy krásy, lásky a lidojedů – věnované celé Polynésii.

S vaší publikační činností také souvisí nedávné ocenění v Pelhřimově…

Údajně mi vyšlo více knížek v zahraničí než jakémukoliv českému autorovi. Takže jsem byl uveden do rekordmanské síně slávy. Stejně si ale stále nejvíce vážím ocenění, kdy mě severoamerický indiánský kmen zvolil svým čestným náčelníkem.

Nedávno jste se účastnil natáčení dokumentu Praha Miloslava Stingla. Kdy jej uvidíme?

Asi hodinový dokument poběží na televizi Metropol, která jej produkuje. Osloveni byli ještě také Věra Čáslavská a Jiří Menzel. Byli jsme točit na 26 lokacích v rámci Prahy. Věřím, že do roka film bude uveden, snad bude mít premiéru na Tour filmu, jedna z jeho sekcí je věnována filmům o naší republice.

Stingl-u-psaciho-stolu.jpg

Jitka Taussiková
Štěpán Rusňák
Archiv M. Stingla

Fotografie jsou z připravované rozsáhlé autobiografie M. Stingla.

Téma: 
Lidé
Nade všechny národy je LIDSTVÍ
Číslo 4/2013
| |

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 12 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 255 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 49 Kč, předplatitelé 39 Kč
Roční předplatné 234 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Rudolecká
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: rudolecka@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz