Nesmírné bohatství carů prý pomohlo ke vzniku československého státu. Budou Rusové chtít vrátit tuny zlata?

Kde skončil carský poklad?

Legionarsky-odznak-cepice.jpg
Legionářský odznak.

Nová stopa vede do Bajkalu

Bohatství posledního ruského cara zřejmě mnohonásobně převyšovalo majetek faraonů či mayských vladařů. Šlo o desítky tisíc tun zlata a drahokamů plus další cennosti. Podle vzpomínek generála Syrového se tento poklad přepravoval ve třech vlacích, které měly dohromady 120 vagonů!

Legendy o největším jmění všech dob jsou stále živé a citlivé – většina z něj totiž zmizela beze stopy. V Rusku přitom řada historiků věří, že zlato ukradli českoslovenští legionáři, kterým byla v roce 1918 v Kazani svěřena jeho ochrana (do Kazaně Rusové zlato převezli z Petrohradu, když se k němu příliš přiblížila německá vojska).

Že obvinění nestojí tak docela na vodě, o tom svědčí několik faktů a dokumentů. Sám ministr financí ČSR Alois Rašín v roce 1919 legiím přikázal, aby celý carský poklad „za každou cenu“ dopravily do Československa. To se jistě nepodařilo. Dostala se k nám však aspoň jeho část? Rusové s vážnou tváří tvrdí, že má jít o plné tři čtvrtiny!

Ovládali jsme 17,5 milionu km2

Ve chvíli rozpadu carského Ruska byli českoslovenští legionáři jedinou vpravdě elitní ozbrojenou silou na jeho území. Jejich oddíly nebyly na ruské poměry početné (něco přes 60 000 mužů) – zato však dokonale vycvičené, slušně vyzbrojené a okamžitě akceschopné. V moři všeobecného chaosu představovaly ostrůvky jistoty.

Celkem našinci v roce 1918 ovládali obrovský prostor asi 17,5 milionu km2 podél transsibiřské magistrály: od Povolží až po Čínu. Existuje řada důkazů – například vzpomínky místních pamětníků – že zde legionáři vládli spravedlivě a civilizovaně. Byť se to dnes některým ruským dějepiscům nehodí do krámu a chtějí z Čechoslováků udělat loupeživé kolonizátory.

Naši legionáři však nikdy nechtěli Rusko „kolonizovat“  či dlouhodoběji ovládat jeho klíčové body. Chtěli hlavně rychle domů. Někteří českoslovenští politikové se sice na mírových jednáních v Paříži opájeli představou, že „legie jsou pány Sibiře“, díky čemuž má náš státeček ve velmocenském mariáši konečně v ruce trumf. Halucinační představy o vzniku Čechy řízeného a Západem podporovaného státu na Sibiři ale záhy vzaly za své.

Při svém putování po širé Rusi legionáři v srpnu roku 1918 dobyli město Kazaň. Shodou okolností byla část (třetina?) carského pokladu (v nominální hodnotě přes miliardu rublů) uložena právě ve sklepeních tamní státní banky. Nu a Čechoslováci ho vzali pod ochranu: ostatně na přímou výzvu spojeneckých států.

Legionari-v-zime.jpg
Legie se na své předlouhé cestě kolem světa z monarchie do Československa utkaly s četnými nepřáteli. Jedním z nejkrutějších byla jistě i sibiřská zima.

Od samého začátku není jasné, jak rozsáhlý poklad v Kazani legionáři naložili do vagonů ani co se s ním pak přesně dělo. Už nejzákladnější fakta se různí. Zajisté úctyhodný generál Syrový mluví o 120 vagonech – písemně je ale podchyceno jen 18. Co těch 102 chybějících? Nebyly, nebo zmizely?

Střízlivé ruské odhady tvrdí, že v té chvíli Čechoslováci ovládali zlato za asi miliardu dolarů. Sovětské moci ho však prý nakonec předali jen pětinu.

Díky vám, čecho-sobaki!

Za oněch divokých časů, o kterých tak hezky píše dočasně abstinující rudoarmějec Jaroslav Hašek (Velitelem města Bugulmy), legionáři dokonce chránili samotného admirála Kolčaka – samozvanou hlavu rozpadlého impéria. Přece jen ale byli pouze spořádanou kapkou uprostřed historického tsunami: Rudá armáda by je utloukla onucemi, ani by k tomu nepotřebovala čepice.

V roce 1920 proto byli legionáři ještě rádi, když si se Sověty vyjednali volný průjezd do Vladivostoku. Ovšem výměnou za carský poklad a Kolčaka.

Nebohý admirál byl pak hned v den předání zastřelen. Tváří v tvář popravčí četě prý vykřikl: „Spasibo vam, čecho-sobaki!“ neboli „Díky vám, čeští psi!“ Nebo se svědci přeslechli a místo „sobaki“ Kolčak řekl „slovaki“?

V každém případě vydání Kolčaka nařídil francouzský generál Janin, vrchní velitel spojeneckých vojsk na Sibiři – rozhodně nešlo o svévolné rozhodnutí legionářů.

Češi a Slováci, vraťte zlato

Na téma „čeští legionáři a ruské zlato“ existuje velmi obsáhlá literatura, která ovšem k ničemu jednoznačnému nevede. Rusové tvrdí, že carské poklady stojí za prosperitou naší první republiky: zajistily prý stabilní vysoký kurz její koruny a v neposlední řadě i vznik velmi bohaté Legiobanky (jejím prvním poválečným ředitelem byl náčelník finanční správy a „technického oddělení“ legionářů František Šíp – sama Legiobanka vznikla už v roce 1918). Drobností vedle toho mají být hotely a vily, jež si legionářští důstojníci údajně postavili z menších krádeží.

PŘEDSTAVY O VZNIKU Čechy řízeného a Západem podporovaného státu NA SIBIŘI VZALY ZÁHY ZA SVÉ.

„Dnes, když už nejsme s Českou republikou v jednom bloku spřátelených zemí, přišel čas spočítat ukradené zlato a žádat odškodnění,“ napsaly dokonce nedávno ruské postkomunistické noviny Pravda! V odhadech výše odškodnění – počítaných s úroky za téměř století – přitom došly k sumám, které by českému i slovenskému ministrovi financí přivodily infarkt.

Česká strana argumentuje tím, že legionáři se zlatem přišli do styku jen po krátký čas (po většinu doby sice vagony s ním doprovázeli, ale přímo na nich seděly ruské stráže). Všechno, co našinci od Rusů přejali, prý také poctivě předali – jsou na to písemné dokumenty.

Faktem ovšem je, že v Rusku carské zlato „teklo proudem“. Nalevo i napravo ho rozhazovali jak bolševici – kteří ho ukořistili jako první – tak později admirál Kolčak (jen on z něj v rámci získávání hotovosti a nákupů ze Západu prokazatelně odčerpal zlato za 60 milionů dolarů). Na poklad si v období, než byl předán Sovětům, ostatně „sáhli“ i Američané, Japonci, Britové, Švédové a chtiví vojáci dalších spojeneckých států.

Češi jistě byli v pokušení. Dochoval se telegram samotného Edvarda Beneše: „Je-li zlato dosud ve vaší moci, pokuste se dopravit jej do bezpečí, eventuálně do Čech.“ Situace se ale stejně vyvinula jinak a carský poklad – respektive to, co z něj zbylo – muselo zůstat v Rusku. (Málo se ví, že z Kazaně bratři legionáři odvezli i řádově menší rumunský královský poklad. Ten se zcela vypařil, nezbyla po něm ani stopa.)

Legionari.jpg
Dlouhá pouť našich legionářů kolem světa. Pro předplatitele časopisu Moje země je tato mapa přiložena zdarma ve velkém formátu.

Peníze si tiskli ve vlaku

Obrneny-vlak-Orlik.jpg
Jedna z největších zbraní legií – obrněný vlak Orlík, ukořistěný bolševikům.

BĚLOČECH = OKUPANT, VRAH A ZLODĚJ

Vzpomínky na československé legionáře jsou v řadě ruských měst stále předmětem žhavých vášní. Třeba v jihouralském Čeljabinsku vzbudilo obnovení pomníku legionářům velký odpor. Jednou už zde stál – ve 20. letech minulého století ho však bolševici zbourali. Po léta pak rudá propaganda místním lidem vtloukala do hlavy, že „Běločeši“ byli okupanti, vrahové a zloději.

Známý ruský politolog Andrej Lavrov k tomu tvrdí, že se „legionáři zabývali jen vražděním a loupením, zradili admirála Kolčaka a vyvezli většinu ruského zlata do Čech“. Za to prý ruský lid stále očekává alespoň omluvu.

S tím jsou však v rozporu vzpomínky obyvatel Čeljabinsku, podle nichž se Čechoslováci chovali velmi slušně, a město jim vděčí za aspoň dočasné osvobození od bolševiků. Ostatně původní pomník legionářům vznikl jako spontánní aktivita místních lidí. Ti na něj vybrali slušnou částku: pomník byl ze žuly!

 

I tak si ovšem legionáři ze země, která se později stala naším vzorem, odvezli velké bohatství. Při návratu do Prahy legálně disponovali cca 40 miliony dolarů ve zlatě, „bokem“ zřejmě ještě i dalším velkým majetkem. Legionář a spisovatel František Langer se jednou zmínil, že jeho spolubratří přivezli z Ruska zlato za víc než půl miliardy tvrdých prvorepublikových korun.

Jak k němu přišli? Oficiální verze je prostá: podnikáním a přičinlivostí „zlatých českých ručiček“. Legionářům totiž dočasně na Rusi patřily desítky průmyslových závodů a dolů; ponechme teď stranou způsob, jakým se k nim dostali.

O jejich podnikavosti svědčí i drobný detail: součástí kazaňského pokladu byly kromě stovek beden rublových bankovek i štočky na jejich tisk. Čechoslováci si s jejich pomocí ve vlaku zařídili malou tiskárnu, díky jejíž produkci pak mohli v projížděných městech Rusům za zboží apod. vždy platit zcela čerstvými bankovkami!

Hlavním zdrojem bohatství podnikavých Čechoslováků ale měly být firmy řízené takzvaným TECHODem – Technickým oddělením. Ten na obsazených územích rekvíroval a pod velením Františka Šípa velmi úspěšně provozoval řadu podniků. Do ciziny pak vyvážel především platinu, bavlnu, vlnu, kaučuk, kožešiny, kůže, pepř, lněné semínko, měď apod.

Nejenže TECHOD příjmy z těchto vyvlastněných (či uprchlým majitelům zabavených) firem převáděl do legionářské pokladny, v níž nastřádal úctyhodné jmění – on je dokonce při odchodu legionářů z Ruska výhodně rozprodával, jako by to byl jeho majetek!

Jak to asi myslel známý rusofil Karel Kramář, když v roce 1921 při projevu ke studentům Karlovy univerzity – dětem ruských emigrantů – pravil: „Když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého“?

Beneš nás před světem očistil

Po celém světě se ve 20. letech minulého století psalo a mluvilo o tom, že Čechoslováci Rusům ukradli opravdu velký poklad. Nikdy však nebyly pro tato tvrzení předloženy jasné důkazy. Naopak – pečliví bratři legionáři měli od Rusů i Sovětů na všechno „bumážky“. O jejich pravosti se sice také spekulovalo – opět však nikdo neprokázal, že by si je našinci vystavili sami (snad za pomoci slavné vlakové tiskárny?).

Podle průzkumů veřejného mínění si většina vzdělaných Rusů dodnes myslí, že je Čechoslováci okradli. Tuto představu v nich přiživil i nový velkofilm Admirál, ve kterém je osud admirála Kolčaka i carského zlata popsán pro legionáře velmi nelichotivým způsobem. Samozřejmě se po jeho uvedení opět ozvaly hlasy vyzývající k mezinárodní žalobě na Čechy a Slováky.

Edvard Beneš ale v roce 1925 – po sérii udavačských článků v zahraničním tisku – v dané souvislosti čelil parlamentním interpelacím a poctivost legionářů za pomoci dokumentů obhájil. Vagony se zlatem prý byly při přepravě zapečetěny a doprovázeny ruskými úředníky (ne sovětskými). Ani při mezinárodních jednání tehdy Sověti nedodali žádné důkazy, které by je opravňovaly k žádání náhrady. Co víc dodat?

Pokud tedy uvěříme, že naši legionáři byli zgruntu poctivci – byť nadmíru podnikaví – zůstává otevřená otázka, kam se tuny zlata poděly?

Nejjednodušší odpověď praví, že ho později zcela zlikvidovaná bolševická klika ukryla kdesi na Sibiři, kde dodnes je a nikdo o něm neví.

Asi příliš primitivní je představa, že si chybějící drahý kov během několika let přesunů pokladu rozebrali sovětští vojáci, kteří se dostali k „ochraně“ bájných vagonů. To by sice nejspíš hodně z nich rádo udělalo, ale v tak masivním měřítku by se asi věc nepodařilo utajit. Mimochodem vyšetřování prokázalo, že Sověti ukradli pouze třináct bedniček zlata; tedy zlomek pokladu.

Legionarska-banka-v-Praze.jpg
Honosnou budovu Legionářské banky Na Příkopech navrhl známý architekt Josef Gočár.

Hlubiny naznačily – a odmlčely se

Za ono skoro století se však objevila i řada dalších více či méně pravděpodobných vysvětlení. Jedno z nich třeba uvádí, že Čechoslováci velkou část zlata odvezli do čínského Charbinu a tam prodali za valuty; hlavně dolary. Proč by to ale dělali, když převoz samotného zlata, jež netrpí kurzovými výchylkami, by byl bezpečnější a jednodušší?

Podle jiné verze se zlato roztavilo při požáru po srážce dvou vlaků, k níž mělo dojít na trati do Charbinu. Experti však tvrdí, že něco takového technicky není možné. A i kdyby – nic nebránilo tomu, aby vojáci roztavené zlato přeložili na jiné vagony a odvezli někam do banky k přelití do cihel a novému opuncování. Proč to nikoho ani nenapadlo?

Z šanonů zpráv o pokladu osaměle ční informace, podle níž se ocitl i na parníku Polní maršál Suvorov, kterým měl putovat po řece Volze do Samary. Prý další příležitost ke krádežím.

LEGIONÁŘI při návratu do Prahy legálně DISPONOVALI cca 40 MILIONY DOLARŮ
ve zlatě.

Před třemi lety se ale objevilo vskutku nečekané vysvětlení. Ruská ponorka Mir objevila na dně jezera Bajkal trosky několika vagonů, kolem nichž prý byly rozházené „hranolovité předměty s typickým zlatým leskem“. Hned se vyrojily spekulace, že jde přinejmenším o část zmizelého pokladu, a dohady o to, kdo si ho sem ukryl…

Následující zprávy jsou ale zmatené. Podle některých se zlato našlo v hloubce 1 500 metrů, podle jiných v hloubce 400 metrů. Rusové přislíbili urychlené další zkoumání.

Nové ponory však byly napřed odloženy kvůli zhoršenému počasí – a pak zprávy ustaly docela. Je Bajkal falešnou stopou? Nebo se právě naopak tady našel klíč ke staleté záhadě a Moskva ještě nerozhodla, jak s ním naložit?

Jezero-Bajkal.jpg
Poklad nedozírné ceny možná leží na dně nejhlubšího jezera světa – Bajkalu. Možná…
Ivo Bartík
Wikimedia Commons
Dalibor Nesnídal
Téma: 
Historie
Kde skončil carský poklad?
Číslo 4/2013
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 11 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 254 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 55 Kč, předplatitelé 45 Kč
Roční předplatné 270 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: produkce@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz