Staronova-synagoga.jpg
Skoby ve stěně Staronové synagogy jsou žebříkem vedoucím na půdu. Řádný přístup na půdu byl totiž zazděn. Podle pověsti tu měl být uložen hliněný obr Golem. Golem na půdě ovšem nebyl, a tak po něm můžeme pátrat dál.

Po Česku

za znamením šesticípé hvězdy

Židé žili společně s Čechy a Němci v naší zemi po staletí. Ti první k nám přišli už v 10. století, kdy také Prahu navštívil arabsky mluvící židovský kupec Ibráhím ibn Jákúb, který nám zanechal nejstarší známý popis hlavního města tehdejšího českého knížectví. Významná židovská ghetta, židům vyhrazené městské části, byla v pozdějších stoletích nejen v Praze, ale také třeba v Brně, Kolíně, Jihlavě, Olomouci, Znojmě, Polné a mnohde jinde. Na mnoha místech najdeme jejich pozůstatky dodnes. Staré, zanedbané sklady se opět proměňují na kdysi vznešené synagogy, na okrajích měst byly ze sevření náletovými dřevinami vysvobozeny staré židovské hřbitovy a někde se dokonce můžete projít křivolakými uličkami starobylých ghett.

Procházka po pražském Josefově

Bezesporu největším a nejvýznamnějším ghettem v českých zemích bylo to pražské. Až se budete procházet po současném Josefově širokými ulicemi s výstavnými činžovními domy z počátku 20. století, zkuste si představit, že tady na ploše nějakých devíti hektarů žilo v 18. století až jedenáct tisíc lidí. Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze, který mi dělal při mé procházce společnost, mi vyprávěl o asanaci, která tu proběhla před více než sto lety: „Podle asanačního zákona se začalo bourat v roce 1896, o čtyři roky později byly postaveny první domy a do deseti let tu stála nová čtvrť. Tehdy se počet zdejších ulic snížil z třiatřiceti na deset a počet domů z přibližně tří set na současných šedesát osm.“ Z hygienicky nevyhovující části Prahy, trpící častými záplavami, se stala blahobytná čtvrť, která je dodnes dobrou adresou. A proč se jmenuje právě Josefov? Tak pojmenovali Židé své někdejší ghetto na paměť osvíceného císaře Josefa II., jehož patenty byly na počátku jejich novodobé emancipace.

Proč Staronová

Nejznámější a nejstarší synagogou u nás, ale i široko daleko v Evropě, je ta Staronová v Praze. Pochází ze 13. století a je to nejstarší stále funkční synagoga v Evropě, dodnes se v ní konají bohoslužby. Je ovšem přístupná i pro turisty, kteří sem přijíždějí doslova z celého světa. Jak mi prozradil Leo Pavlát, na budování této gotické stavby se podíleli i stavitelé nedalekého Anežského kláštera. Má dvě lodě a výzdobu, jak je v synagogách obvyklé, v rostlinném dekoru. Zpodobování živých tvorů židovské náboženství zapovídá. Stěny zdobí i hebrejské nápisy, citace z židovských svatých knih – talmudu a tóry. V synagoze napočítáte dvanáct oken symbolizujících dvanáct izraelských kmenů. Nezasklená okénka ve výši očí vedou do části vyhrazené ženám. Tak to bylo ve středověku zvykem. A proč se synagoga jmenuje Staronová? „V době její výstavby stála nedaleko takzvaná Stará škola, a tak se jí říkalo Nová,“ vysvětluje Leo Pavlát, „později, v 16. století, byly ale postaveny synagogy další a z této se stala Staronová.“ A jestli si myslíte, že na její půdě odpočívá Golem, tak vás zklamu. Pověst o tomto monstru vznikla až v období romantismu a známý učenec Jehuda ben Becalel, tedy rabbi Löw, s ním neměl nikdy nic společného.

Až vyjdete ze Staronové synagogy a sejmete z hlavy kipu (tedy pokrývku hlavy, kterou každý muž musí mít uvnitř na sobě), pohlédněte vzhůru na sousední radnici někdejšího židovského města pražského. Pod střechou jsou tam prastaré hodiny s hebrejskými číslicemi, které jdou – v souladu s tradicí – pozpátku.

Kamínky pro rabbiho Löwa

PŘEDSTAVUJEME AUTORY

Tvůrce a moderátor televizních a rozhlasových pořadů, historik, publicista, milovník a popularizátor cestování naší zemí Václav Žmolík uvádí již dvanáctým rokem v Českém rozhlase populární pořad Po Česku. Jeho multimediální podobu najdete na www.rozhlas.cz, stejnojmenná kniha je na většině míst již rozebraná.

Vaclav-Zmolik.jpg

„Je to k neuvěření, ale na tomto hřbitově se nacházejí ostatky asi sto tisíc lidí. Napočítali bychom tu na dvanáct tisíc náhrobních kamenů,“ říká Leo Pavlát, když vstupujeme na Starý židovský hřbitov v Praze. „Přesné datum jeho založení neznáme. Nejstarším náhrobním kamenem je zde náhrobek rabína a básníka Avigdora Kary z roku 1439. Pohřbívalo se tu až do roku 1786.“ Vzhledem k tomu, že velikost úložního místa byla po čase nedostatečná, je tady několik vrstev hrobů, na některých místech až dvanáct. „Je zde pochována celá řada osobností židovského města, například jeho primas, tedy představený z doby Rudolfa II. Mordechaj Maisel anebo známý rabbi Löw.“ Na jejich hroby ze sliveneckého mramoru dodnes návštěvníci – v souladu s židovskou tradicí – pokládají kamínky. A ještě na závěr sugestivní procházky mezi náhrobními, všelijak nachýlenými kameny smutná zajímavost z úst mého průvodce: „Za 2. světové války, kdy Židé trpěli různými příkořími a nesměli třeba ani do parku, chodily židovské maminky s dětmi na procházky právě sem. Bylo to jediné místo, kde se s nimi mohly projít v zeleni pod korunami stromů.“

Schovaná synagoga

Když se Kolíňáků zeptáte, kde bývalo tamější ghetto, možná to ani nebudou vědět. Dvě ulice kousek od náměstí – Karoliny Světlé a Na hradbách – dnes už na první pohled neprozrazují, že bylo právě tam. A tamní synagoga je doslova a do písmene schovaná – za domem, který má průčelí do ulice. „To byla zdejší škola. Židé totiž jiný pozemek na její výstavbu neměli, a tak ji vystavěli na prostranství před synagogou,“ vysvětluje můj zdejší průvodce David Bárta. Stojíme na dvoře a proti nám se tyčí průčelí synagogy, která je po pražských nejstarší v Čechách. Byla postavena v 17. století. „Synagoga byla ponechána v co možná nejpůvodnějším stavu, byť budova vyžadovala nákladnou rekonstrukci. Za minulého režimu tu totiž byl sklad transparentů a letáků. Rekonstrukce proběhla v devadesátých letech. Bohužel se nedochovalo vnitřní vybavení. Většina mobiliáře zmizela již za 2. světové války. Buď byl rozkraden, nebo se po válce stal součástí sbírek Židovského muzea v Praze.“ Nicméně na východní straně se dochoval původní svatostánek, zvaný aron ha-kodeš, tedy vlastně schránka na svitky tóry, nejposvátnější židovské knihy, z konce 17. století. Stěny a strop zdobí nápisy z tóry a také štuky s rostlinnými motivy. Z původního vybavení se dochovalo jen několik lavic. Přesto stojí synagoga za návštěvu. Navíc se v ní konají zajímavé výstavy a koncerty.

Nešťastný Leopold Hilsner

Pohrebni-bratrstvo.jpg
Budova pražského Pohřebního bratrstva je součástí Starého židovského hřbitova.

 Víte, že první privilegia vydali v Českém království Židům už Václav I. a Přemysl Otakar II.? Židé měli postavení „servi camerae regiae“, tedy služebníků královské komory, a jakýkoli útok na ně byl považován za útok na královské zájmy a podle toho byl i trestán.

  Víte, že mimo ghetto se Židé mohli věnovat jen obchodu a finančnictví? Mimochodem, ve středověku se lichvě, zvané také úžera, nesměli křesťané vůbec věnovat. Byla tak vyhrazena jen Židům.

  Víte, že v ghettech platil takzvaný „numerus clausus“? V daném místě mohl žít jen určený počet rodin, a tak dospělý Žid se mohl oženit, až když počet domácností umožnil založení další rodiny.

Jedna z největších židovských komunit u nás žila v Polné. Vždyť toto město náleželo po staletí ke třem největším na Vysočině. Bývalé ghetto tu najdete kousek od náměstí. Bylo vystavěno ve druhé polovině 17. století a dodnes si zachovalo ledacos z tehdejší stísněnosti. Jeho největší prostranství se jmenuje Karlovo náměstí. „Má trojúhelníkovitý půdorys, který se dochoval do dnešní doby,“ ukazuje mi zdejší knihkupec a znalec místní historie Jan Prchal. „Vzhled domů se ale změnil, mají klasicistní podobu. Nahoře mezi domy byla brána Horní a dole na takzvaném „rabínském“ plácku Dolní. To byly jediné dva vstupy do ghetta a na noc se zavíraly.“ Židovské město mělo svou vlastní samosprávu, to znamená svého rychtáře a představeného. „Židé s polenskými křesťany žili vcelku ve shodě,“ říká můj průvodce, „to se ale změnilo roku 1899, kdy byla zabita Anežka Hrůzová a tato vražda byla svedena na židovského mládence Leopolda Hilsnera. Tehdy se v českých zemích rozpoutal zuřivý antisemitismus. Proti pověrám o Židech tehdy velice odvážně vystoupil T. G. Masaryk. I přesto byl Leopold Hilsner nakonec odsouzen k trestu smrti oběšením. Trest na doživotí mu změnil až císař František Josef I. Z vězení byl propuštěn s podlomeným zdravím na konci 1. světové války.“ Takzvanou „hilsneriádu“, jak se dodnes říká tomuto justičnímu omylu, připomíná expozice v místní synagoze. Ta pochází z roku 1684, v minulých letech byla také krásně opravena.

V ghettu

 Víte, že teprve Josef II. zrušil povinné označování Židů na veřejnosti a umožnil jim přístup k univerzitnímu vzdělání? Také Židům nařídil přijmout německá jména a příjmení, aby usnadnil práci úředníkům, pro které byla židovská jména nesrozumitelná.

  Víte, že ghetta mohli Židé opustit až roku 1848? Tehdy získali svobodu pohybu, usidlování i sňatků a byli zbaveni povinnosti platit toleranční daň zavedenou Marií Terezií.

  Víte, že při zřízení Protektorátu Čechy a Morava žilo na jeho území 120 000 Židů?

  Víte, že dnes žije v Česku kolem čtyř tisíc lidí, kteří se hlásí k židovskému vyznání a kteří se sdružují v deseti židovských obcích?

Pražské židovské památky se dostaly na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako součást Pražské památkové rezervace. Třebíčské ghetto bylo do seznamu zapsáno ve dvojici s tamější bazilikou svatého Prokopa coby důkaz staleté koexistence křesťanské a židovské kultury v Evropě. „Třebíčské ghetto je výjimečně zachovalým dokladem židovské kultury na Moravě. Dochoval se zde původní půdorys této čtvrti; i domy jsou stejné jako kdysi. Tady žádná asanace neproběhla,“ ukazuje mi na modelu umístěném v Zadní synagoze, zvané také Nová, průvodkyně Dagmar Juráňová. Když vyjdeme ven ze synagogy, okamžitě nás obklopí tajemná atmosféra křivolakých uliček, temných zákoutí a klenutých podchodů. „Celé to město – vklíněné mezi skálu a řeku Jihlavu – je protkáno třemi hlavními ulicemi, dvěma souběžnými a jednou spojovací, a pak čtrnácti uličkami příčnými, které tuto čtvrť dělají zajímavou. Člověk se vždycky dostane na nějaké nečekané místo a, i když je vše malinké, někdy se tu může i ztratit.“ Zastavujeme se u domu s číslem popisným 53 a moje průvodkyně mě upozorňuje, že u čísla jsou ještě písmena a, b, c: „To značí, že v domě bydlely tři rodiny. Byl tedy všelijak, horizontálně i vertikálně, rozdělen mezi trojici majitelů. Říkalo se tomu kondominium.“ V domech se dodnes dochovaly původní klenby, stará loubí či půvabné portály. V uličkách si prohlížíme bývalou nemocnici, rabinát, chudobinec i školu. Na opačném konci než Zadní synagoga stojí synagoga Přední, zvaná též Stará škola. A o kousek dál bývalá radnice, v níž bývala i mikve, tedy rituální lázeň, kterou musela mít každá židovská obec.“

Další synagogy můžete navštívit v Plzni, Úštěku, Turnově, Jičíně, Boskovicích i jinde.
Pozoruhodné židovské hřbitovy jsou k vidění v Turnově, Boskovicích anebo v Kolíně.

Nahrobek.jpg
Po staletí sužoval Židy nedostatek místa k životu i smrti.
Václav Žmolík
Archiv
Téma: 
Výlety
Po Česku za znamením šesticípé hvězdy
Číslo 1/2012
||

Informace pro předplatitele

MZ-Predplatne.jpg

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2017

1/2017 vychází 2. února
2/2017 vychází 6. dubna
3/2017 vychází 1. června
4/2017 vychází 3. srpna
5/2017 vychází 5. října
6/2017 vychází 7. prosince

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 12 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 255 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 49 Kč, předplatitelé 39 Kč
Roční předplatné 234 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2016

1/2016 vychází 4. února
2/2016 vychází 7. dubna
3/2016 vychází 2. června
4/2016 vychází 4. srpna
5/2016 vychází 6. října
6/2015 vychází 1. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Rudolecká
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: rudolecka@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz
 

AKTUALITY
A

3. 10. 2017

Od pátku 20. 10. do soboty 11. 11. 2017 v prostorách Moravské zemské knihovny v Brně.

Kniha-Praha_souhrn.jpg

3. 10. 2017

Martinsky-hody-v-Kyjove_souhrn.jpg

Stránky