Vojkuvka-obraz2.jpg

Zkuste sehnat

vydří blány…

Můžete si prohlédnout stovky různých obrazů, ale ten od Libora Vojkůvky vždy bezpečně poznáte. Jeho styl je jen jeho.

Velkou roli u vás hraje osobitá malířská technika podobná technice mistrů období vrcholné renesance.

Chci se tomu co nejvíc přiblížit, ale pořád to tak přesně jako oni nedokážu. Jde o systém tenounkých vrstviček, co se dávají postupně na sebe. Podmalby, potom sfregatury a nakonec lazury. Je jich tam takových deset až dvanáct. Dvanáct vrstviček dávám na postavu. Udělám šestkrát zelenobílý reliéf a teprve na ten dávám dalších šest vrstviček pleťového tónu, až vznikne odpovídající barva. Takové barvy, které vidíte na obrazech, se na paletě nedají namíchat. Ty vznikají až optickým součtem všech vrstviček.

Maluje u nás ještě někdo podobným stylem?

Nikoho dalšího neznám. Tohle je časově velice náročná technika a doba je jinde. Rychlost, to se dnes cení. Je jednoduché popadnout sololit, natřít ho latexem a malovat. Já nejdřív našponuji plátno a potom přijde chemie: kremžská běloba, lněný olej, antiseptikum, fenol nebo krezol, křída, glycerin, sykativ kobaltový, je tam želatina… Tohle nejdřív namíchám a tím plátno natřu. Je to stejné jako na renesančních plátnech. S malými změnami. Místo želatiny se tehdy používal klih z králičích kožek nebo z vydřích blan. Zkuste ale teď shánět vydří blány…

Změnila se za posledních deset let Vaše technika?

Trochu. Víc na plátně rozvíjím detaily, používám ořechové olejíčky…

Ořechové olejíčky? Nejsem malíř, tak mi to připadá zvláštní…

Vyhrabal jsem to v literatuře. Psalo se tam, že se květinová zátiší malovala ořechovým olejem. Tak jsem pro něj vyrazil do Itálie, protože tady se nikde nedostane. Teď tím maluji detaily. Taky jsem změnil podklad. Ze začátku jsem maloval na bílá plátna, pak na zelená a teď plátno nejdřív přemaluji dvakrát červenou a pak jednou přejedu světlým okrem. Najednou to má takovou zvláštní „hovnovou“ barvu a na ní se fantasticky maluje. Kdyby někdo za 500 let po mé smrti řekl: „Tohle namaloval Vojkůvka a docela to drží,“ budu spokojený…

Za 500 let: tohle namaloval VOJKŮVKA a docela to DRŽÍ.

Jak tento styl nazývají odborníci?

Inzitní umění… nebo prý fantaskní realismus… Inzitní asi proto, aby neříkali naivní, ale to slovo inzitní se nějak nevžilo. Naivní může taky znamenat něco jako blbý, dětinský. No a kritici, aby to skryli, razí inzitní. Moc se to neuchytilo. Ale čert to vem … mně je to jedno.

Vaše obrazy jsou dost obtížně napodobitelné…

Občas to někdo zkusí, ale už to není tak, že by se falzifikátoři podepisovali mým jménem jako kdysi. Ve světě jsem ale ještě nepotkal nikoho, kdo by maloval podobně. Až nedávno jsem narazil na Kanaďana, co maluje zátiší a k tomu hodně brouků a jiného hmyzu, ale má to jiné.

Dá se odhadnout předem, kolik takový obraz zabere času?

To neumím, ale pocitově vím, že mi dřív obrazy trvaly kratší dobu. Dnes mi malování trvá déle a dokonce nemám ani žádné obrazy na výstavu. To je ovšem dáno i dobou. Pro malíře, jako jsem já, je vynikající. Doba nejistá, lidé si do mých obrazů schovávají peníze… Co bych zastíral, dají se dobře prodat. Tady ale nejde o ten čas věnovaný malování. Ten zbožňuji. Je to můj svět. Naopak jsem nepříčetný, když se musím od malování odtrhnout. Typický příklad? Sednu si k tomu, jde mi to, pohoda… a najednou zvonek… dlouze zvoní… Pošťačka, a že musím něco podepsat. Tak dobrá, odložím štětce, sundám brýle, lehce všechno porovnám, ať to neshodím na zem, a jdu před dům a zase zpátky… Když mě takhle něco vyruší třikrát za dopoledne, tak parádně zuřím.

Za posledních deset let jsem zhlédl spoustu Vašich obrazů. Motivy na nich zůstávají stejné.

Já to tak úplně nevidím. Pravda je, že některé motivy z Bible mě fascinují pořád. Třeba motiv Zuzany v lázni. Zuzan jsem už namaloval několik, ale pokaždé odlišně a pokaždé jsem se bavil s jinými detaily. Myslím, že je vidět, jak se moje motivy rozrůstají a jsou stále bohatší na detaily. S věkem už si taky některé věci jinak spojuji. Občas trochu bizarně, jako nedávno, když mne při nastupování do vlaku ve Velkých Losinách kopla starší paní do břicha. Dobrá inspirace. Díky ní jsem namaloval troje zátiší s botami.

Libor-Vojkuvka.jpg

Kde hledáte ty svoje fantastické brouky?

Chrobáky jsem dříve vytahoval ze svých sbírek a maloval je co nejvíc realisticky. Dnes už si je přizpůsobuji. A když mi někdo říká, že takový brouk neexistuje, že je namalovaný divně, odpovídám: „Ale ano, existuje, jenom ho zatím neobjevili.“

Ať jsem pátral, jak jsem pátral, nikde jsem nenarazil na motiv s krajinou Vašeho mládí.

Tu na mých obrazech nikde neuvidíte. Mě vždycky něco táhlo ven, mimo ni, a i když se dnes rád do ní vracím, na obrazech není. Je to divné, ale pořád musím malovat svoje patvary, nic zašifrovaného tam nevkládám.

Jsou vaše cesty stále hlavně cestami pro inspiraci?

Najednou u sebe pozoruji, že se s rozechvěním vracím na místa, kde jsem už byl. Třeba když srovnávám dnešní New York s městem, které jsem poznal v roce 1991, tak to má najednou ještě další rozměr. Krom toho, že tohle město miluji. Ovšem třeba druhá návštěva na Srí Lance už nebyla taková jako první. Jasně jsem cítil, jak klidná místa válcuje turistický ruch. Hledáme klid, ale právě tím hledáním jsme hrozně hluční.

Co mě v poslední době zaskočilo? TELEVIZE!

Jak vycházíte v neturistických oblastech s domorodci?

Pořád jsem vedle z toho, jak se dokážou chovat ke své krajině, ke zvířatům. My si myslíme, že když budem žít v nádheře, tak jí přece nebudem ubližovat. Blbost. Třeba v Guatemale jsem koukal, jak místní ořezávají strom. Pod jeho kůrou se schovávala korálovka – nejedovatý nádherně barevný had. Všichni odskočili a ukazovali mi, že mě uštkne. Já ho vzal za hlavu, mával jsem s ním, ať se nebojí, ať se podívají. Když jsem ho pustil do trávy, tak do něj mlátili jak blázni vším, co měli po ruce. Neměl šanci. A pořád víc tuším, že se jednou bude všude za zážitky platit. Dnes se platí i tam, kde to vůbec nečekám. Přivedli mě k Pygmejům v Ugandě. Můžete fotografovat, ale bude to stát tolik a tolik. Zaplaťte. Můžete natáčet. Zaplaťte a točte. To fakt štvalo. I proto mě víc láká příroda. Nezklame.

Vojkuvka-obraz1.jpg

Cítíte se být k některým obrazům citově připoután?

Tomu se bráním. Dokončím obraz, šoupnu na stojan jiný a jedu dál. Vždycky jich mám rozděláno několik. Co chci, si vytáhnu a maluji. Když obraz dokončím, tak je to patník v běhu života a já jsem za ním. I když – k některým patníkům mám možná dnes trochu mateřský vztah. Ale převážně to je jako v muzice. Skladatel ji dělá pro druhý, chce jim hudbou něco dát. Já chci malovat a těšit lidi malováním.

Vojkuvka-obraz-vyrez.jpg

Dostal vás nějaký malíř do kolen?

Andrea Solario se jmenuje ten chlapík, Ital. Stačil mu k tomu jediný obraz, který od něj vystavují v newyorské Metropolitní galerii. Namaloval ho kolem roku 1506, je na něm Salome s hlavou Jana Křtitele. Nádhera. Strávil jsem tehdy před ním dlouhé hodiny a je to jeden z hlavních důvodů, proč chci do New Yorku znovu. Podobný pocit mrazení a úžasu jsem ale měl i před Slovanskou epopejí Alfonse Muchy v Českém Krumlově. Na ní je fascinující, že ji Mucha maloval až do své smrti. Do okamžiku, kdy mu vypadl štětec z ruky. Navíc tvořil secesi, která u nás kolem roku 1910 už končila. On v ní pokračoval dál. Maloval a v novinách po něm plivali, kritizoval ho kdekdo. On se zavřel na Zbirohu a maloval své sny, ve kterých žil až do smrti. Obrovská plátna. Kvanta barev, co musel nabrat na štětec. To dílo se tady nedá přirovnat k něčemu jinému. Pracovitý, šílený chlap…

Co vás v poslední době zaskočilo?

Televize. Ne že bych hodnotil, co v ní dávají. Já ji nikdy neměl – teď ji mám a nemohu se s ní srovnat. Doteď jsem si vždycky obraz připravoval v posteli. Vzal jsem hrubý papír a v posteli si nápad nakreslil a rozvrhnul. Pak jsem to jen přenesl na plátno a malovalo se. Zkrátka, umění dělá Vojkůvka rád v posteli. Teď, když mám televizi, mi to nejde. Ty kecy, které se z ní na mě řítí, spolehlivě uspávají. Někdy se pak ještě probudím, je hluboká noc a jdu malovat. Mám moc rád čas od 11 do 4. Úplný klid. To se maluje… Na druhou stranu, za slunka víc cítím barvy. A tak je to o náladě – jestli chci klid, nebo si užívat barev.

Nad vším se tady kolem vznáší nedostatek času. Pořád. Deptá mě to. Včera po mně chtěli pár obrazů do nějaké dražby. Říkám jim: „Nemám na to čas.“ „Tak si ho udělejte, pane Vojkůvka…“ Blbost. To ani není rada.
To je fakt blbost! Já už si nemůžu udělat čas. Jsem ročník 1947.
Já už čas nemám.

Hynek Adámek
Ota Nepilý
Téma: 
Lidé
Libor Vojkůvka
Číslo 2/2012
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 12 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 255 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 49 Kč, předplatitelé 39 Kč
Roční předplatné 234 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: rudolecka@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz
 

AKTUALITY
A

22. 7. 2018

24.–25. srpna 2018

22. 7. 2018

Komentované prohlídky:
duben–říjen 2018

22. 7. 2018

Pojízdná replika vlaku čs. legionářů

Stránky