Trpaslici-titul.jpg

Zde domov můj

Co české země daly světu?
Kromě řady velikánů i docela malé keramické 

trpaslíky a trpaslice.

Trpaslici
A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude! Zde v provedení z křehkého foukaného skla.

Kdybychom neměli ve znaku lva, mohli bychom si do něj docela dobře dát trpaslíka. Ne kvůli tomu, že by symbolicky vyjadřoval duchovní rozměry řady našich státních činovníků. Ale proto, že Čechy opravdu jsou pravlastí trpaslíků! Tedy aspoň těch sériově vyráběných.

První přišli na svět v Ústí nad Labem zřejmě už v roce 1841. Jejich zlaté časy pak nastaly v poslední třetině 19. století a na počátku století dvacátého, kdy ze severních Čech vyrážely šiky desítek tisíc malovaných pidilidí z pálené hlíny dobývat doslova celý svět. Fešáci a fešandy od firmy Ferdinand Maresch kolonizovali i Ameriku – dnes se tam na aukcích prodávají za tisíce dolarů.

Bohové a potomci hrobových červů

Trpaslík samozřejmě není vynálezem novodobých kýčařů, jak by se mohlo zdát. Lidé malé postavy nás provázejí od počátku věků. Švýcarský profesor Fritz Friedmann dokonce zcela vážně tvrdí, že Věstonická venuše je vlastně nejstarší zachovalé vyobrazení trpaslice!

Staří Egypťané trpaslíka Bese pasovali na boha. Mužík s plnovousem dostal do referátu samé hezké věci: lásku, manželství, děti, hudbu a tanec. To chmurní Germáni viděli trpaslíky jinak: zrodili se prý z červů, kteří požírali mrtvolu jejich hlavního boha. Vládli záhrobí a jejich zjevení věštilo smrt. Kabalisté zas z trpaslíků udělali duchy země, kteří ovládali materiální svět spolu s vílami (voda) a salamandry (oheň). 

Nízcí mužíčkové vstoupili i do vysoké kultury – psali o nich Homér, Aristoteles i Goethe (ve Faustovi), zkoumali je Agricola či Paracelsus, maloval Diego Velazquez, Carl Maria von Weber o králi trpaslíků složil operu Oberon, Pochod trpaslíků napsal Edvard Grieg a u nás je sochal sám Matyáš Bernard Braun (Kuks, Nové Město nad Metují).

Do takových výšin ale většina českých trpaslíků domácích nesměřovala. Zůstávali při zemi, či spíše pod ní. Jejich resortem bylo hornictví – vládli nalezištím rud, ochraňovali i trestali horníky. Ti si proto jejich sošky stavěli ke vstupům do šachet. A tady už vidíme praotce dnešního klasického trpaslíka. Horníci totiž pidimuže vybavovali nářadím a opatřovali stejnou „přilbou“, jakou nosili sami – vysokou špičatou čepicí vycpanou senem.

Co nosily na hlavě pidiženy? To nevíme. Podle jedné teorie dokonce ani žádné trpaslice neexistují – mrňousové prý se množí z „vajec od černé slepice“. Podle jiné však trpaslice existují, a navíc jsou velmi krásné. Díky náruživosti jejich protějšků je prý podzemí plné neutuchajících vášní. Ty dávají trpaslíkům zapomenout na fakt, že sice mohou žít až několik set let, ale nesmrtelní přece jen nejsou.

Trpaslik-Usti-nad-Labem.jpg
Největší český trpaslík polehává od roku 2004 v Ústí nad Labem. V kategorii „délka“ by byl světovým rekordmanem.
Trpaslik
Vzácný kus z původní Mareschovy produkce. Tehdy byl ještě trpaslík „symbolem středostavovské rodinné idyly“.
Maresch-trpaslik-trakar.jpg
Na žádné zahrádce v německy hovořícím pohraničí nějaký takový fešák nesměl chybět!

Tak velké uši Kléma nemá!

Ze světové metropole trpaslíků – Ústí nad Labem – proudili do světa trpaslíci, trpaslice a trpasličata v tisících druhů a velikostech od 10 centimetrů až po „nadživotní“ rozměry dospělého člověka. Díky nápaditosti návrhářů Mareschovy továrny byli doslova všudypřítomní: sloužili k reklamě i k zábavě, nesměli chybět na žádné slušné zahrádce.

Dlužno však podotknout, že se jednalo z velké části o zahrádky německy hovořícího obyvatelstva. Trpaslíci totiž měli tu smůlu, že se stali jedním ze symbolů němectví. Proto je také noví obyvatelé domů po odsunutých Němcích na konci 40. let minulého století nemilosrdně ničili, kvůli tomu se v samotném Ústí dochoval jen nepatrný zlomek dávné pidipopulace. (A když tu před pár lety byla obří trpasličí výstava, museli její organizátoři exponáty dovážet z ciziny – ty nejhezčí až z Kalifornie, nejvzdálenější ze Sachalinu.)

Paradoxem přitom je, že nacisté pidilidi podle všeho vůbec neměli rádi. Heinrich Himmler dokonce proslul jakýmsi soukromým tažením proti trpaslíkům – veřejně proti nim vystupoval, a kam přišel, tam je nechával rozbíjet.

Národním správcem Mareschovy továrny se po válce stal jakýsi Jaroslav Doubravský. O trpaslíky ale po válce příliš velký zájem nebyl. Tak to zkusil s podobným zbožím: v roce 1948 se pokusil prorazit s keramickými bustami Klementa Gottwalda. S těmi ale dopadl dobově příznačně – zpočátku na ně rychlokvašení straníci stáli fronty, pak ale kdosi důležitý pravil, že „Kléma nemá tak velké uši“, a nebohého národního správce málem zavřeli za karikování státníka. Svoji bustu mimochodem vytvořil pouze na základě čtyřhodinového sledování Gottwaldových projevů v kině, živého ho nikdy neviděl.

Trpaslik-z-Karolinky.jpg
Elegantní těžítko s nezaměnitelnou čepičkou.

Normalizace a rehabilitace

Předešlý režim nebyl trpaslíkům nakloněný. Nedovolil jejich výrobu, vinou čehož si zahrádkáři museli sami plácat nejroztodivnější betonové kreatury (anebo Karlštejny či Sněhurky, však to znáte). Po roce 1989 pak trpasličí vlast zaplavily úděsné přihlouplé či přisprostlé zpitvořeniny, pocházející z Polska a u nás Vietnamci prodávané německým turistům. Jediná věc, jež tyto panáky spojuje s rodným Ústím, je materiál – jsou z granulátu z PET lahví, který se tam vyrábí.

Trpaslici-pamatnik2.jpg
Návrh na parodickou verzi Stalinova pomníku v Praze – slavné „fronty na maso“. Nakonec nebyl uskutečněn.

Trpaslíci moderní doby ovšem postrádají onu rozšafnou roztomilost, již měli jejich pradědové – dokonale vypracovaní mužíci s hráběmi, kolečky a lopatou, s půllitrem piva nebo dýmkou a ručně malovaným úsměvem na tváři. Trpaslíkologům (správně nanologům) to je samozřejmě líto, a tak se snaží o rehabilitaci svých svěřenců. K té napomohla jak nedávná velká výstava v Ústí nad Labem, tak třeba i fakt, že prezident Klaus při návštěvě tohoto města dostal jako oficiální dar od ústeckého primátora trpaslíka! Není známo, zda bude umístěn v zahradách Pražského hradu, ale hlavě státu se prý líbil.

V duchu tak trochu cimrmanovském máme i nejdelšího trpaslíka – nikoli však nejvyššího. Je zvětšeninou modelu starého přes sto let, má 3,5 metru a od roku 2004 leží v Ústí nad Labem. Kdyby se postavil, byl by vyšší než třímetrový současný světový rekordman v německém Lauterbachu. Jenomže našinec musí ležet, jelikož je z lehkého plastu, který by vítr převrátil. A Lauterbašan je z poctivého kamene.

Máme však jeden unikát, který opravdu nikde jinde není – „trpasličí ráj“ Heinrichsburg. Stojí v ústecké zoo na úpatí Mariánské skály. Tato jediná stavba světa, určená jen pro trpaslíky, byla postavena počátkem 20. století a firma Maresch ji tehdy zaplnila stovkami svých výrobků. Kdeže je jim dnes konec…

Trpaslíci: tmel Evropy?

„Ukazuje se ale, že trpaslík je vlastně symbolem kulturních hodnot evropské civilizace – patří k věcem, které nás spojují,“ soudí jen napůl žertem známý nanolog Václav Houfek z muzea v Ústí nad Labem. „Zatím jsme je dost podceňovali – zdá se ale, že jsou důležitější, než jsme mysleli…“

Trpaslik-Jak-nas-vidi-Evropa.jpg
Reklamní pohlednice s trpaslíkem – hokejovým vlastencem. Pomohla našim v Naganu?

ZPRÁVY Z TRÁVY

George-Harrison.jpg

V roce 1894 si jakýsi Philip Griebel z Durynska zkusil trpaslíka patentovat. Neuznali mu ho však (stejně jako později nebyly přijaty pokusy o patent na člověka).

■ Trpaslíka z Ústí nad Labem najdete i na obalu gramodesky George Harrisona!

■ Muzejníci lomí rukama nad fatálním nedostatkem historických trpaslíků ve svých sbírkách. Pidilidi byli považováni za něco tak kýčovitého a českému duchu cizího, že se nikdo neobtěžoval s jejich podchycením. Teď už je pozdě – většinu typů známe jen z katalogů.

■ Řada milovníků zahradních skřetů je mezi českými umělci. Eva Pilarová jich má na chalupě asi padesát, slabost pro ně chovají třeba herec Josef Dvořák nebo režisér Tomáš Vorel, známá je písnička Svatba trpasličí od Plavců.

■ Ve Švýcarsku sídlí Světové společenství na ochranu zahradních trpaslíků, v jehož čele stojí profesor Fritz Friedmann. Ve Francii mají Národní frontu za osvobození trpaslíků, která skřety ze zahrádek unáší a „vypouští“ na odlehlých lesních mýtinách. Sdružení pro povznesení trpaslíků zas organizuje jejich účast na karnevalu v Riu, výstupu na Mont Blanc apod. Existuje i Mezinárodní den trpaslíků – je jím 21. červen.

■ Experti nevylučují, že německý výraz pro Labe – Elbe – vznikl ze slova „elf“, neboli skřítek či trpaslík. Pak by vlastně Labe bylo „Řekou trpaslíků“. Za zmínku možná stojí i fakt, že Ústecko – největší světové rodiště klasických trpaslíků – je také krajem, který dal Čechám krále. Tady jsou Stadice se svým Královským polem, odtud byl na trůn povolán Přemysl Oráč.

■ Trpaslíků prý bylo několik druhů. Kromě barevných, kteří střežili drahé kovy, také typy šedivé – uhelné. Podle lidových pověstí trpaslíky z Ústecka směrem na východ vyhnal ruch průmyslové civilizace až někdy počátkem 20. století. Jako poslední je prý viděla jistá žena z Němčí, která je česala před odchodem. 

■ Trpaslice Máňa – dílo české firmy Hortex – je tradičním maskotem českých hokejistů. Pomohla jim už k vítězství v Naganu.

Ivo Bartík
Archiv Muzea města Ústí nad Labem
Pavel Radosta
Téma: 
Zajímavosti
Zde domov můj
Číslo 2/2012
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2020

1/2020 vychází 6. února
2/2020 vychází 2. dubna
3/2020 vychází 4. června
4/2020 vychází 6. srpna
5/2020 vychází 1. října
6/2020 vychází 3. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 11 tisíc výtisků, z toho 5 700 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 254 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 55 Kč, předplatitelé 45 Kč
Roční předplatné 270 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2020

1/2020 vychází 6. února
2/2020 vychází 2. dubna
3/2020 vychází 4. června
4/2020 vychází 6. srpna
5/2020 vychází 1. října
6/2020 vychází 3. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: produkce@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz