Výzvy mi padají z nebe, tak je zvedám
Sestra Angelika nabourává v tom nejlepším smyslu slova zažité představy o řeholnicích. Můžete ji potkat na běžkách nebo na koloběžce, dá si pivo, funguje na sociálních sítích. Je bezprostřední, veselá a povídavá, otevřeně a s přehledem mluví o čemkoliv, od témat společenských přes svůj osobní příběh. Často používá trefná přirovnání a s oblibou i nějakou paralelu se sportem, ten totiž ráda sleduje. Sama ostatně tak trochu sportovce připomíná, vícebojaře – také zvládá několik náročných disciplín. Učí dramatickou výchovu, je vychovatelkou problémové mládeže, diecézní ředitelkou Papežských misijních děl, moderuje pořad v Českém rozhlase a to zdaleka není vše. S úsměvem své aktivity komentuje s tím, že výzvy jí zkrátka padají z nebe.
❱ Potkáváme se v Křešíně na Pelhřimovsku, lidově řečeno v pasťáku, kam už více než deset let dojíždíte jako vychovatelka za problémovými hochy. Jak často zde býváte?
Šest až osm dní v měsíci. Sem, do bývalé fary, dnes střediska výchovné péče, míří kluci od patnácti do osmnácti let, kteří mají často zkušenosti s drogou. Většinou mají nařízenou ústavní péči, nejsou tu dobrovolně. Pomáháme jim zorientovat se v životě, učíme je, jak co funguje skrze komunitní činnosti – musíme si uvařit, zatopit, ale zahrajeme si společně i fotbal, chodíme na výlety. Často vypadají drze a sebevědomě, ale uvnitř mají strach a volají o pomoc. Musíte je mít rád, ukázat jim, že něco umějí, ale současně jim dávat hranice.
❱ To je asi dost náročné a možná i nevděčné, nezdá se vám to někdy až beznadějné?
Mě samotnou to učí překračovat hranice. To víte, že jsem i za semetriku, která jim okamžitě nedá, co chtějí, a navíc po nich něco chce, ale říkám jim: jsem zábradlí nad propastí, můžeš se o mne opřít, kdybych tu nebyla, spadneš. My z Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského máme slib milosrdenství, naše první řádové sestry ošetřovaly nemocné morem a já jako mor dneška vidím právě tuto mládež, která neví, co se sebou. Nevědí, proč jsou na tomhle světě, mají pocit, že všechno, na co v životě sáhli, pokazili, k ničemu se nehodí. Mým úkolem je vrátit jim sebevědomí a připravit je pro realitu… no a občas se to i podaří. Navíc, tady je moc hezký kraj, zdánlivě zapadlý, ale malebný, začátek Vysočiny, tak si i říkám, jak já se mám, že dělám něco užitečného, můžu být na tak hezkém místě a ještě mi za to platí.
❱ Jinak žijete v Praze?
Ano, už od roku 1977, kdy jsem jako čtrnáctiletá nastoupila do kandidatury a začala tam i studovat. Za komunismu jsme bydleli v tajných bytech se staršími sestrami, které vystupovaly jako naše tety, tehdy jsme nesměly chodit v řeholním rouchu, to až později od roku 1990. Teď je mým domovem klášter pod Petřínem. Snad nejluxusnější místo v Praze, blízko centra - pod Strahovským klášterem, za dvacet minut jsem u orloje, za deset minut na Pražském hradě a přitom nádherný klid. Běhají nám tam zajíci, procházejí se bažanti, několikátý rok se nám před očima namlouvají divoké kachny a žluny. Je tam krásná nemocniční zahrada, přístupná veřejnosti včetně nemocničního bufetu.
– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 7. 2. 2019, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)
Číslo 1/2019
